část 15. - V omámení smyslů (napsala Ebženka)

Božidar se lehce zakymácel. Byl rozhodnut, že to chodbě nedaruje, ale zatím mu v krvi kolovala pořád ještě spousta starorežné, a k tomu čím dál tím více alkoholových zplodin a volných radikálů, a to mu na síle nijak nepřidávalo. Mlada ho nedůvěřivě pozorovala.
"Jste si jistý, že tu vaši pomstu chcete vykonat teď hned? Vypadáte dost bledě."
Božidar se s obtížemi vztyčil, protože mu hlava pulsovala čím dál tím více.
"O moji barvu nemusíte mít starosti, madam. Já jsem naprosto v pořádku a schopen čehokoliv..." Rázně se otočil ke dveřím, ale následkem prudkého pohybu ztratil rovnováhu a zhroutil se do křesla. Ihned se z něj zase začal hrabat na nohy. Mlada obrátila oči v sloup.

„Podívejte se, já měla sice vždycky slabost pro muže, kteří se nenechají nepřízní osudu odvrátit od bohulibých cílů, ale vám bude čím dál tím hůř! Proč jste si z toho lektvaru nedal trochu bez levandule stranou pro sebe?“
„Proboha, ženská, neřvěte tak!“ zasténal Božidar, chytil se za hlavu a dodal: „Měla byste být překvapená, že jsem byl vůbec schopen umíchat cokoliv složitějšího než kafe bez cukru! Nemůžete po mně chtít, abych ještě myslel na to, že kromě pomsty budu potřebovat i vystřízlivět... sakra, mě bolí hlava.“
Chvíli setrval nehnutě s hlavou v dlaních. Mlada se na něj zadívala, pak přešla k umyvadlu a donesla mu ručník namočený studenou vodou. „Víc vám asi nepomůžu, už jsem říkala, že první pomoc mi nikdy nešla.“

„Takže si shrňme situaci,“ řekl, když si opřel čelo do ručníku v dlaních. „Celá Budeč je vzhůru nohama, protože byl narušen bezpečnostní systém a teď nám tu běhají vetřelci. Spirálová chodba se opila starorežnou a pak mě vykopla s mokrými šaty a jednou botou, když si chtěla udělat hezkou chvilku ve dvou s člověkem, který ovládá celý bezpečnostní systém Budče, a teď ho prakticky drží jako rukojmí – i když vzhledem k tomu, co vypil, jí to moc práce asi nedá. K tomu všemu došlo proto, že se ten magor vsadil a jedna bláznivá ženská chtěla svoje mantichory. Takže jeho pravděpodobně vyhodí na hodinu, vás chytnou a zavřou za vloupání a já budu všem pro smích, až se přijde na to, že jsem nebyl schopen vás zastavit. No a vzhledem k tomu, že mě bolí hlava jako střep a mám za sebou asi nejhorší lihovou smršť tak od svých sedmnácti let, nemůžu s tím vůbec nic dělat.“
Božidar se otupělým zrakem rozhlížel po místnosti. Jeho pohled přitáhl kotlík plný lektvaru.

„Podejte mi hrnek,“ řekl.
„Hrnek? Jo, hned... ale...“ Mlada vyděšeně sledovala, kam se jeho oči dívají. „To přece nemůžete pít! Je v tom levandule místo třezalky! Vždyť nevíte, co to s vámi udělá!“
„No co, co mi asi tak může udělat levandule? A i kdyby to byl smrtelný jed, hlavně že to pomůže...“ S obtížemi se zvedl, popadl hrnek a dříve, než ho mohla zastavit, si nabral z kotlíku pořádnou dávku a okamžitě ji vypil. Tento výkon jej tak vyčerpal, že zůstal zhrouceně klečet vedle kotlíku a chvíli se nepohnul.
„No, pozdrav Přemysl,“ poznamenala rezignovaně Mlada.

...

Budečské sklepení je samozřejmě obrovské, spletité, lákavé a plné tajemných zákoutí a magických míst. A nyní jsme tam, kde je to (hned po Spirálové chodbě samozřejmě) nejtajemnější, nejzáhadnější a nejlákavější. Představte si velký sál. Hoří tu ohně. Míhají se stíny fantaskních bytostí, jeden ze sloupů vprostřed místnosti ovíjí velký bílý had. Vzduch se chvěje horkem a do uší se zařezávají desítky zvuků jeden přes druhý. Kolem stěn jsou police s dózami, velkými i malými, obyčejnými i zdobenými, které obsahují stovky a tisíce nejrozmanitějších substancí. Ke stropu stoupají oblaka vonných i páchnoucích dýmů a par, které zachycuje a odvádí prastarý větrací systém. Jeho fungování už stovky let nikdo nerozumí, a tak se všichni, kdo o něm vědí, modlí, aby ještě nějaký ten pátek fungovat vydržel, protože spravovat něco takového je úmorný a nevděčný úkol. Ve velkých kotlích to záhadně bublá. Podívejme se k tomu největšímu. Stojí u něj nějaká osoba – kdosi obrovitý, oblečený v bílém, a v ruce drží malý předmět protáhlého tvaru, který se leskne odrazem plamenů.
Kotel je plný husté, vroucí rudé tekutiny, z níž tu a tam vyplave na povrch cosi bělavého. Obr se zachmuří a hromovým hlasem zahřímá:
„Fany, kde jsi zase s tou bazalkou?“
Ano, ke dnešní večeři bude naprosto dokonalá rajská polévka.

Hugo Slavíček, obr v bílé zástěře, odloží lžíci a nabere sekanou bazalku z misky, s níž přibíhá domácí skřítka, jejíž jméno velmi pravděpodobně bude Fany. Hugo je kuchařem tělem i duší. Jak by také ne, když v jeho žilách koluje krev slavné Magdaleny Dobromily Rettigové. Kdyby si Hugo neulehčoval život důmyslnými magickými triky, mohl udělat kariéru v mudlovské špičkové gastronomii – jenže Hugo miluje magii, a miluje taky obrovské bublající kotle plné jídla. No řekněte, jaký smysl má aranžovat na talíři půlku sardinky a snítku kopru s třemi kapkami limetkové omáčky pro jednoho znuděného zbohatlíka? Vařit se má ve velkém, aby si té dobroty užilo co nejvíce lidí.
Dneska je ale všechno tak nějak na levačku. Nejdřív ty poplachy – když vám do uší drnčí poplašné signály, tak se prostě nedá v klidu blanšírovat hrášek! Plivníci ze skladu z toho byli celí rozrušení a odmítali vydávat zásoby, protože se bojí, že přijde nějaká katastrofa a to se vždycky začíná s přídělovým systémem. No a potom Kuba, další z domácích skřítků, smažil žampiony na oleji. Na oleji, když mu Hugo výslovně řekl, že musí být na másle! Prostě strašný den.

Had hospodáříček se po podpěrném trámu pomalu připlazil nad kotel s polévkou a labužnicky vdechoval její vůni. Něco nesrozumitelného zasyčel.
„Menu dvojka bude rizoto se zeleninou, Zachariáši. A dej pozor, ať z té rajské nemám thajskou specialitu.“
Hospodáříček se otráveně odvinul o kus zpět, takže už nevisel přímo nad kotlem. Právě včas. Zleva se ozval rachot a Hugo i had sebou leknutím škubli tak, že se Zachariáš taktak udržel na trámu. Z vysoké police stojící volně v prostoru popadaly lékovky s kořením a střepy zasypaly bezvládné tělíčko oblečené do světle zeleného ubrousku.
Hugo duchapřítomným mávnutím hůlkou ztlumil oheň pod polévkou a rozběhl se tam. Další skřítci už odklízeli nepořádek a snažili se ošetřit rány, jimiž bylo tělo skřítka poseto. Nebyl zraněn nijak vážně; ale přesto se nehýbal. Bezvládné končetiny byly chladné a dýchal přerývaně a povrchně. A v jeho dechu bylo něco zvláštního...
„Starorežná!“ překvapeně usoudil Hugo, když se naklonil ke skřítkově tváři. To bylo navýsost neobvyklé. Skřítci nikdy nepijí tvrdý alkohol – tvorové, kteří se dokážou zkárovat jablečným moštem, takhle svoje zdraví neriskují. „Odneste ho na ošetřovnu, rychle, má těžkou otravu alkoholem. Ale jak k ní mohl přijít? Kde pracoval, Kubo?“ obrátil se k dalšímu ze skřítků.
„Pepa šel pro rozinky do severovýchodního skladu, pane,“ s úklonou hlásil Kuba.
Hugo okamžitě zamířil tím směrem.

Severovýchodní sklad vypadal jako vždycky, jen na podlaze tu a tam leželo několik vysypaných rozinek, jak se skřítek Pepa zřejmě snažil udržet rovnováhu. Rozinková cestička vedla za regály. Hugo chvíli stopoval a kličkoval mezi policemi, až se dostal k polici s rozinkami. Tady i on ucítil silný závan starorežné. Rozhlédl se. Zpod police se rozlévala malá loužička tekutiny a vysílala do vzduchu smrtící výpary.
Na regále však nestála žádná prasklá lahev starorežné, nestála tam vůbec žádná lahev a nic z něj tudíž kapat nemohlo. Hugo se zamyslel, pak se opřel rukama do postranice a s námahou odsunul jeden bok těžké police ode zdi.
Za policí se skrývala malá dvířka.

...

Božidar Všekaz se pohnul. Pomalu cítil, jak pocit všeobecné mizérie ustupuje, ta větší hlava, kterou měl nacpanou uvnitř své normálně veliké, splaskává a žaludek se uvelebuje pohodlněji na svém místě. A navíc jako by z něj spadly všechny starosti. Cítil, že má situaci plně pod kontrolou a je připraven se poprat s jakýmkoliv problémem. Vstal, rozhlédl se po místnosti a zaostřil na Mladu, která ho s obavami sledovala.
Zářivě se usmál. „Nemusíte mít obavu, krásná dámo. Už léta mi nebylo tak dobře.“
„Jste si jistý?“
„Ale ovšem. Mimochodem, kam byste chtěla pozvat na večeři, až vyřešíme tady ty potíže?“
„Prosím? Na večeři? Eh, ...“
„Pokud tedy nedáváte přednost snídani. Ale budete-li si přát, můžeme to přece klidně spojit!“ Božidar na Mladu šibalsky mrkl jedním okem.
„Cože? Jak vás mohlo napadnout...“ začala Mlada.
„Ale jistě, před chvílí jste přece říkala, že máte slabost pro muže jako jsem já. Jak bych mohl zanedbat šanci získat ženu takových kvalit?“ Božidar rozpřáhl ruce v teatrálním gestu a přehlédl Mladu oceňujícím pohledem. „Tedy, pokud nemá přede mnou přednost ten fešák z ochranky, ale toho bych být vámi vynechal, má teď rande s několika tunami pískovce a gobelínů, “ ušklíbl se.

Mlada zalapala po dechu, pak se zhluboka nadechla a napůl zaječela:
„Kdo si myslíte, že jste, zatraceně?“
„Božidar Všekaz, velký svůdce žen, k vašim službám,“ prohlásil Božidar s mírnou úklonou. Pak zkoprnělé Mladě dlouze políbil ruku, nato si elegantně hodil přes rameno konec imaginární hedvábné šály, druhou rukou posunul do čela neméně imaginární cylindr a dvorně jí nastavil rámě. „Ale pojďme. Ještě než se na tu večeři dostaneme, čeká nás spousta dobrodružství. Musíme vyřešit ten propletenec, zachránit Tomáše před jistou zkázou, a pochopitelně musíme zařídit, abyste vyhrála svou sázku. Vždycky rád pomůžu dámě, obzvláště tak okouzlující, jako jste vy.“
„Eh,... jste jen v ponožkách...“ vykoktala Mlada a rozhlédla se po místnosti. Její odraz v zrcadle by se dal popsat lecjak, ale slovo okouzlující ji při tom pohledu rozhodně nenapadalo. Pokusila se nenápadně smést nejhorší pavučiny s pláště.
„Ale opravdu! Vidíte, málem bych zapomněl...“ Božidar mávl rukou a ze skříně v rohu mu vyletěly vstříc ošoupané světlé tenisky, které si rychle nazul. Zajímavě kontrastovaly se zbytkem jeho zevnějšku, i když jeho šedý oděv už dávno také nebyl tak úplně jako ze škatulky. Jedno však bylo jisté: byl k sežrání. Vlasy měl rošťácky rozcuchané, hnědé oči mu zářily divokým leskem a levandulová euforie mu na rtech vykouzlila sebevědomý úsměv.
Mlada rychle zhodnotila situaci, a protože neměla naprosto žádné tušení, jak účinky lektvaru zvrátit, rozhodla se plout s proudem.
„To je od vás opravdu velmi laskavé, že mi chcete poskytnout pomocnou ruku. Ale pozor, musíme být velmi diskrétní, moje pověst...“
„Na mne se můžete spolehnout. Jsem diskrétnost sama,“ pravil hrdě Božidar. Pak přeběhl ke dveřím, zkontroloval, jestli na chodbě někdo není, a galantně je přidržel Mladě, aby mohla projít. Dveře se za nimi zavřely a v místnosti zůstal už jenom silný pach starorežné.
Poznámka na konec:
Postava Velkého svůdce žen NENÍ autorskou licencí a je založena na skutečné situaci, která má několik pamětníků. Tomasi, jestli to někdy budeš číst, odpusť! Ale stal jsi se legendou.