část 17. - Levandulová (napsala Ebženka)

Budečské chodby se chvěly dusotem mnohých párů nohou. Většinou se blížily směrem ke kanceláři šéfa budečské ochranky. Jemné rostlinky kapradí vyrůstající ze spár mezi zdivem na slunečných místech fasády budovy se začaly nekontrolovatelně chvět, přestože foukal pouze lehký vánek a budečské pozemky byly zality jasnou sluneční září. Kolem studentských chatek bylo rušno. Učitelé se pokusili zvládnout chaos ve škole tím, že žáky poslali do chatek a nařídili jim samostudium. Studenti toho náležitě využili a nádvoří mezi chatkami tepala životem. Vzduchem lítaly míče, košťata, barevné bubliny a tu a tam i nějaký méně obvyklý objekt, když si některý ze studentů potřeboval podat něco z chatky.

Mlada si třela odřená kolena a tlumeně klela. Chodba ji takřka vyplivla zpátky, jen co se do ní pokusila vstoupit. Božidar jí pomáhal s oprašováním tak starostlivě, až mu musela diplomaticky odsunout ruce. Postavil se pak čelem ke vchodu a jeho nepříčetný úsměv naplno zazářil.
"Tak copak to tady máme," prohlásil a šibalsky přimhouřil oči. Pak přistoupil ke dveřím a jemně na ně zaškrabal. "Zlato, to jsem já, pamatuješ se přece na mě," zavrněl svůdnicky. Mlada na něj zírala v naprostém úžasu. Nebyla si úplně jistá, jestli nemá halucinace.
"Nesu ti dáreček, určitě se ti bude líbit. Tak už netrucuj a otevři, drahoušku," pokračoval Velký svůdce Božidar s horečným svitem v oku a v ruce třímal kbelík s lektvarem. Chodba chvíli nereagovala. Pak se ozvalo váhavé zaskřípání a dveře se asi na tři prsty pootevřely.
"Hodná chodba!" zajásal Božidar, rozrazil vchod a chrstl obsah kbelíku do tmy plné lihových výparů. Temnota se rozvlnila a silně zavoněla levandulí. Mlada se rozhodovala, jestli je bezpečné udělat další krok vpřed.
Zdi chodby začaly lehce světélkovat, záře se šířila spolu s tím, jak se lektvar vsakoval do hlíny a kamene. Ve vzduchu se zformovalo chaotické klubko stříbřitých par a vláken.
"U Šemíkovy oháňky! Magický vír! Ten jsem neviděla ani nepamatuju!" vydechla Mlada.
Klubko jemně pulsovalo, rostlo a vířilo a rozechvívalo realitu tichým bzučením. Božidar se na ně uchváceně zadíval, a když se vír začal rozpínat ještě víc a uprostřed něj se objevil otvor, byl bez sebe nadšením. "Fantastické! Vidíš? Tunel do neznáma. " Udělal tři kroky zpět. Výhonky nereálna na okrajích měnily barvu lišejníků na zdi.
Božidar se náhle rozběhl, chytil Mladu kolem pasu, se zavýsknutím se odrazil a skočil přímo doprostřed víru. Stihla si jen pomyslet: "..." - a už se řítila libuševíkam.
Vlákna zavířila, realita se svíjela v křeči, průchod se ztratil a znovu otevřel. Tentokrát z něj vyšlehl jasně modrý plamen, který zapálil alkoholové výpary a na setinu vteřiny proměnil chodbu v hořící peklo. Otvor znovu zapulsoval a po ohni zase nebylo ani památky, kameny byly stále tu a tam vlhké a v místech, kde se rosily pravidelně, je pokrývala zelená řasa. Vzduch však byl náhle svěží a chladný, jako by chodbu někdo důkladně vyvětral, a lehce voněl po levanduli. Výpary starorežné zmizely.

Tomáš Kotlík sebou trhl. Měl pocit, jako by se teď místnost a její čas a prostor obrátily naruby a zase zpět, ale nebyl si tím úplně jistý. Na to, aby byl schopen rozeznat takové prkotiny, se mu příliš točila hlava, Tlumeně zasténal. V ústech měl odpornou pachuť a v krku sucho. "ŠŠŠŽííí...seň."
Vyčerpaně opřel tvář o pískovcový kvádr a zavřel oči. Na tvář mu skanula kapka vody. A další. Oči zase otevřel, posunul se z dosahu kapek a zamžoural nahoru.
Z držáku na pochodně kapalo čím dál víc, až se krůpěje slily v tenký čůrek. Tomáš natáhl ruku, pak druhou a ochutnal. Voda byla ledová a chutnala svěže jako z horského pramene. Opláchl si tvář a krk a v hlavě se mu trochu rozjasnilo. "Díky," řekl nahlas. Uvědomil si, že ještě před chvílí byl po krk ve starorežné, ale teď špinavé jezero zmizelo a kolem byly jen suché a podivně teplé dlaždice. Jeho šaty byly mírně zavlhlé, ale ne úplně mokré, jak by se dalo čekat. Začichal v náhle čerstvém vzduchu a ucítil vůni levandule.
"Voní... jako v peřince." Tahle poznámka ho inspirovala. Hlava se mu pořád točila a chtělo se mu spát. Kousek se odkulil, aby byl z dosahu pramene, který odtékal spárou mezi dlaždicemi, stulil se do klubíčka a okamžitě usnul.
Pramínek tekl méně a méně, až přestal kapat a voda zmizela. Podlaha v místnosti se lehce pohupovala. Chodba se rozhodla, že na nějaké vetřelce kdesi ve svých útrobách kašle. Ta ženská pro ni není žádná konkurence! Načechrala Tomášovi pod hlavou dlaždice, aby se mu dobře spalo, pohodlně se opřela do základů... a taky usnula. Jejími prostorami se začalo ozývat tiché uklidňující bzučení jako ve včelím úle.

Mlada se opřela o zeď a lapala po dechu. Z jejího pláště se mírně kouřilo. Nebyla si jistá, kde je a kdy je, ale tohle místo vypadalo konečně trochu bezpečně. V posledních pěti minutách, které jí připadaly jako věčnost, viděla a zažila víc, než by kdo mohl chtít. Božidar Všekaz seděl na zemi, omámeně se usmíval a levý rukáv měl mírně ohořelý, "Fantastické! Fantastické!" opakoval.
Mlada se na něj zoufale zadívala a umínila si, že úkol číslo dvě této chvíle bude udělat z tohohle šílence zase normálně uvažujícího člověka. Přednost má ovšem úkol číslo jedna. Lokalizace.
"Podle dlaždic a omítky jsme zase v chodbě," řekla. "Teď zjistit, jaká je doba a jestli jsme v té správné realitě. Šance je dost velká, protože cítím ve vzduchu levanduli." Božidar nereagoval, ale ani to od něj nečekala. Soustředila se na zaměřovací kouzlo.
"Máme štěstí," oddechla si, když kouzlo dokončila. "Tomáš je někde nedaleko tímhle směrem." Mantichorky moje, těšte se! Už se to blíží. A teď úkol číslo dva. Prohledala si kapsy, Našla zbytek balíčku mrkvových žvýkaček. To by mohlo zabrat a lektvar neutralizovat.
"Nechcete?" nabídla Božidarovi. Nepřítomně natáhl ruku a vsunul plátek do úst. Opírala se o zeď s rukama v kapsách a čekala, co se stane.
Jak žvýkal, úsměv z jeho tváře se pomalu vytrácel. Rozhlédl se a zamžikal, jako kdyby se náhle probudil ze sna. Natáhl před sebe ruce a prohlížel si je, jako by je nikdy předtím neviděl. Pak zaostřil zrak nahoru na Mladu a výraz jeho obličeje se proměnil v nefalšovanou hrůzu.
Přikryl si oči dlaněmi a zhroutil se do klubka na podlahu. "Panebože, panebože..." mumlal tiše.
"No sláva," poznamenala ironicky Mlada. "Zdravý rozum se vrací z výletu."