část 19. - Knihovnice (napsala Kleio)

Anděla Kaktusová mírně naklonila hlavu a automatickým pohybem si přitlačila brýle ke kořeni nosu. Dlouhá léta strávená v budečské knihovně ji naučila ničemu se nedivit. Z údivu by totiž nevyšla. Jenomže dnešní den začínal být i na ni trochu silnou kávou.

Kdyby šlo jenom o to, že studenti mezi chatkami zabíjejí imaginární draky, mávla by rukou. Kdyby jediným problémem byli lidé neustále pobíhající sem a tam po chodbách, stačilo by pokrčit rameny. A i kdyby tím nejhorším, co ji za dnešní den potkalo, byl profesor runové magie, který nejenom že na ni křičel, ale ještě ke všemu si půjčoval stejnou knihu dvakrát ve stejný den, aniž by o tom věděl, udělala by jenom tiché a nevšímavé „chm“.

Pravda, ten domácí skřítek, který na ni z ničehož nic vypadl z výklenku, pozvracel jí boty, aby sebou nakonec praštil na zem jako tumpachový, to už trochu překvapilo i Andělu.

Ale nyní musela i upjatá budečská knihovnice sama sobě přiznat, že se diví.

Zprvu si myslela, že už má halucinace z toho věčného zírání do knih (protože věřte tomu nebo ne, byla jednou z těch, které ani po skončení pracovní doby nelezla práce i ušima, nýbrž si ji ještě ráda nosila domů – vlastně, vždy se těšila, že si před spaním ještě něco přečte, bylo jí celkem jedno co). Ovšem když ta blonďatá dívenka – která si půjčovala převážně dobrodružnou literaturu a vracela knihy s ohnutými růžky – tvrdila cosi o fíkusu, promiňte, o Fíkusu, bylo jí jasné, že tentokrát o halucinaci opravdu nejde.

Abyste chápali, Anděla se na dnešní den opravdu velice těšila. Ostatně, těšila se na každý den, který mohla strávit s knížkami, což byl prakticky kterýkoliv. A když se na něco těšila, velmi se snažila, aby jí to nikdo nepokazil. Jenom dnes měla pocit, že se proti ní spikla všechna známá božstva (zcela jistě i za vehementní podpory nějakých těch neznámých).

Nu uvažte. Hned ráno někdo udělal nepořádek v žádankách na meziknihovní výpůjčky. Naštěstí stihla včas seřvat nešikovného kolegu, za což se však dotyčný po zbytek dopoledne mstil svou příšernou náladou nejenom jí, ale vlastně každému, koho potkal. Aby toho nebylo málo, hned poté musela na chodbě narazit na toho lehce vyšinutého mládence z bezpečnosti, na jehož jméno si pořád nemohla vzpomenout. Tentokrát byla přesvědčená o tom, že je to Pryskyřník. Urazil se a začal vykládat cosi o radikálním řadicím systému svazků.

Chtěla se dalším nepříjemnostem raději vyhnout, zvolila proto klidnou službu v čítárně, doufala v tichý dozor. Jenomže ani tam se nemohla zbavit nepříjemného dojmu z atmosféry dnešního dne. Paranoidně se rozhlížela a otáčela, protože cítila, že ji někdo nebo něco neustále sleduje.

Navíc měla pocit, že nejspíš přece jenom potřebuje dovolenou, protože i její poznámkový notýsek si dělal, co jen se mu zachtělo. Poslední dobou se v knihovně sem tam zatoulávaly knížky. Nebyla si jistá, jestli si z ní kolegové náhodou nedělají dobrý den, proto si pečlivě zapisovala každý kousek i osobu, která si ho vyžádala. Profesor Božidar už knihovnu navštívil. Tím si byla naprosto jistá, přesto o tom v notesu nebyla ani čárka. Když tu náhle se před ní opět objevil profesor Všekaz a znovu si žádal knihu, kterou mu už jednou vydala. Anděla si ukřivděně povzdechla. Křičet na ni kvůli tomu rozhodně nemusel.

Když to už už vypadalo, že den se uklidnil, prohnala se kolem přílivová vlna vřeštících studentů a na její volání o spořádaném a klidném odchodu nikdo nereagoval. Místo toho ji někdo naprosto nevybíravě odstrčil, až narazila do studené zdi a praštila se do hlavy. Když se s pulsujícím týlem potácela vyprázdněnou chodbou a snažila se ignorovat ozvěnu vyvolanou dupáním minimálně stohlavého davu, zatvrzele semkla rty a přikázala si, že i tenhle den bude mít ráda. Ostatně, nějaké ty lapálie se stávají. Dokonce i knihovnicím.

Leč když se zpola omámeni snažíte u okénka nadýchat čerstvého vzduchu a doufáte, že vám to nějak pomůže vzpamatovat se, rozhodně vám situaci příliš neulehčí fakt, že se k vašemu obličeji ne zrovna tou nejmenší rychlostí přibližuje letící fíkus a nemá očividně ten nejmenší úmysl zastavit. Další prudká rána, tentokrát ovšem přímo mezi oči, bylo to poslední, co si Anděla pamatovala, než se svět ponořil do tmy…

Zamžourala, světlo ji sice bolelo, ale ne tolik, jako přesně mířená facka. Když už jí na tváři přistála třetí, naštvaně vystřelila ruku a zabránila tak zákeřnému útočníkovi v uštědření další rány.

K velkému překvapení zjistila, že se nad ní sklání blonďatá dívka. A o kousek dál postával fíkus (vlastně Fíkus, ale to v tu chvíli ještě Anděla nevěděla) a netrpělivě poklepával spodními lístky. Navíc měla Anděla dojem, že si ten fíkus pohvizduje, ale přisuzovala tento jev mnoha úderům do hlavy.

„A teď mi okamžitě vysvětli, mladá dámo, co se to tady děje!“ vykřikla a konečně se dostala zpět do své upjaté role.

A Lenka, očividně také trošku zmatená, zapomněla na svou vrozenou drzost a vysvětlovala a vysvětlovala, nevynechala jediný detail a Anděla se divila a divila, až z úžasu nevyšla.

Pak nastala trapná chvilka ticha. Anděla si uvědomila, že ještě stále sedí na podlaze. Trochu ji mátlo, že necítí studené kameny, celé ji to příjemně hřálo nejenom pod nohama. Vstala, automaticky si oprašovala svůj hábit, mírně třesoucíma rukama si zastrčila vlasy za uši, nasadila si brýle a narovnala si svůj přívěsek s rybou, na který byla náležitě hrdá.

Uklonila se Fíkusu v neuvěřitelně patetickém předklonu.

Fíkus již mírně nervózně zakašlal a kdyby mohl, protočil by oči. Očividně nebyl ani trochu rád, že tam s ním jsou.

„Když už tu jste, vážená, vraťte mě zpět na mou podmisku. Ostatně, vaší vinou jsem dopadl tak, že jsem vypadl,“ pravil Fíkus a Anděla si byla naprosto jistá tím, že se na ni mračí.

Jenomže ouha, ať se rozhlížela jakkoliv, podmiska nikde. S hrůzou si ovšem uvědomila jinou věc. Konečně ji došlo, kde se vlastně nachází.

Levandulová vůně ji praštila víc než Lenčiny facky.

„Dítě, jak jsme se ocitly ve Spirálové chodbě?“ Otočila se na Lenku, která k její hrůze jenom zmateně pokrčila rameny.

„Tu misku!“ zahřímal Fíkus.

Anděla semknula rty. Popadla Lenku za ruku a táhla ji směrem předpokládaného příletu Fíkusu. Je třeba zdůraznit slovo „předpokládaného“, protože jestli Anděla něco nevlastnila, byl to orientační smysl. Lenčiny poznámky o tom, že jdou určitě špatně, vůbec nebrala v potaz. Ostatně, to dítě mělo mozek vymytý příběhy s detektivem Fukem a nebylo schopné zdravého uvažování.

Levandulová vůně sílila. Kdyby Anděla nebyla zahloubaná do přemítání o dnešním šíleném dni, možná by si všimla, že se za nejbližší zatáčkou ozývají hlasy.

Lenka ji tahala za rukáv, ona rozhodně hlasité a zoufale znějící „Panebože!“ nepřeslechla, jenomže Anděla kráčela suverénně dál, přesvědčená o své vlastní neomylnosti lokalizace podmisky.

Pak už bylo příliš pozdě na ústup. Lenka jí na rukávu téměř visela a chtěla ji stáhnout zpět, ale to už byly spatřeny.

Profesor runové magie se přestal svíjet a zmateně k ní vzhlédl.

Neznámá žena v maskovacím oděvu zamrkala.

„Co tu u Libušiných vousů děláte, ženská?!“ vykřikla očividně mírně vyvedená z konceptu.

Anděla Kaktusová se narovnala, ještě jednou si uhladila účes i přívěsek. Přitlačila si brýle ke kořeni nosu. Pak udělala něco, co zoufale visící Lenka nečekala.

„Nekřičte mi tady, na to nejsem zvědavá. Já…“ V tomhle místě se jí hlas mírně zachvěl, nicméně pokračovala dál: „Já nejsem jen tak nějaká ženská. Já jsem knihovnice!“