Záhada zmizelého spisovatele I

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Za beta-read děkuji: 
neviathiel

Proniknout do utajeného magického světa a zažít nevídané dobrodružství, to by chtěl ledaskdo. Jenže druhá strana může mít na věc jiný názor. Utajení má mnoho dobrých důvodů a amatérské pokusy o odhalení zakázaných tajemství čarodějové nelítostně odrážejí. Z toho má pořádně zamotanou hlavu soukromá vyšetřovatelka Lada Durmanová, která otevře zapomenutý případ a začne pátrat po osudu příliš zvědavého mládence. Zápolí s neochotnými a zapomnětlivými svědky a brzy se ukáže, že někomu její všetečnost není po chuti. Čelí nástrahám mocných nepřátel a zdá se, že ani Vyšehrad nestojí na její straně. Bez pomoci Břetislava Sojky a Evžena Vulpese se proto neobejde.

Povídka vznikla v rámci sosácké Padesátky

______________________________________________________________________________________________________________________

Prolog I
(napsala Rya)

Kdyby starý Koba četl příběhy, všiml by si, jak často začínají tím, že se hrdina probudí.
On se ale právě snažil usnout.
Kromě toho nebyl žádný hrdina.
Navíc jeho příběh nezačínal, ale končil. To ovšem Koba nevěděl. Naštěstí, protože už tak měl dost mizernou náladu.
Jekot ze zadní cely se odrážel od kamenných stěn chodby a zarýval se mu do uší.
Vězně přivedli za tmy. Hlavu měl zavázanou v pytli. Pod pytel se nedívej, poručili Kobovi.
Teď ale musí, ne? Jak by jinak viděl, kolik zubů vyrazí tomu křiklounovi první ranou?
Ztěžka vstal z pryčny a natáhl se po obušku.

Prolog II

Koba ještě chvíli bojoval s vlastní zvědavostí. Je to tak dávno, kdy naposledy spatřil obyčejného člověka. Je mladý nebo starý? Kolik má zubů, jaké má oči, má vlasy nebo pleš…
Ale co. Vždyť je to jedno, za chvíli na tom nebude záležet ani za mák.
Volnou rukou popadl zajatce za paži a vlekl ho za sebou.
„Kam mě vedete? Kdo jste? Hned mě pusťte, nebo budete litovat!“
Koba se smutně uchechtl. Jak jsou ti lidé do poslední chvíle sebejistí.
Vrávoravě překonali krátkou chodbu. Panovala tu naprostá tma, proto nebylo možné rozeznat poničené keramické kachle ani táhnoucí se svazky potrubí. Podlaha byla tvrdá a hladká.
Koba se nepotřeboval dívat, znal cestu zpaměti, a zajatec nesměl zahlédnout vůbec nic. Bezpečnostní opatření pro šíleně nepravděpodobnou možnost, že se po stejné cestě pokusí vydat i zpátky.
Dospěli k rezavému eskalátoru. Koba opsal obuškem magické znamení a schody se rozjely dolů. Pomalu, kodrcavě, s příšerným skřípotem a pískotem v ponurém rytmu pohřebního pochodu.
„Jedeme do té stanice?“ vyhrkl neznámý dychtivě. „Takže je to všechno pravda?“
On zní skoro radostně! Neuvěřitelné.
K dolnímu podlaží zbývalo posledních pár metrů. Koba to sice potmě nemohl vidět, ale dobře cítil, že je nejvyšší čas.
Znenadání svrhl zajatce ze schodů a kouzlem obrátil směr jízdy. Obuškem odrazil to, co z hlubiny vyskočilo.
Zacpal si uši a prchal zpátky nahoru.

__________________________________________________________________________________________________________________

Těžko říct, kdo vymyslel takhle neútulné uspořádání.
Kavárna na Míráku osvětlená ostrými zářivkami neměla stolky, jak bývá zvykem, nýbrž dlouhý okrouhlý pult, kde hosté hřadovali vedle sebe na vysokých židlích. Z ulice doléhal hluk aut a řinkot tramvají a málokdo měl chuť dlouho se zdržovat.
K večeru se tam zákazníci střídali jak na běžícím pásu. Většinou do sebe mlčky hodili něco pro zahřátí, zaplatili a prchali domů či na nákupy. Šedovlasý číšník za barem připomínal obsluhu rychle jedoucího stroje. Dva muži v tmavých oblecích rozkládali kufřík s nějakými listinami a polohlasně probírali obchodní záležitosti. Rozčepýřená studentka do sebe lila už třetí kávu a přitom se snažila soustředit na skripta. Mladík v odrbaných džínách krmil mincemi hrací automat.
Ve stíněném koutě na samém kraji baru seděla mladá žena ve strohých černých šatech dlouhých až po kotníky, podpírala si dlaní nakratičko ostříhanou světlou hlavu a druhou rukou si pohrávala s cigaretou. Občas usrkla kávy. Znechuceně pozorovala nedojedenou topinku na talířku před sebou, jako by se nemohla rozhodnout, co si s ní počít.
Vedlejší místo hřmotně zabral nový zákazník. Pán okolo šedesátky byl štamgast. Přivedl s sebou malého chlupatého pejska, který se poslušně uložil k nohám pánovy židle, objednal si „jako vždycky“ a s šustěním si rozložil noviny.
„To se na to podívejme,“ brumlal chvílemi. „Darebáci, já bych je hnal…“ Náhle noviny prudce zmačkal.
„Už zas!“ vyrazil ze sebe hlasitě.
Blondýnka se probrala z letargie. „Copak se stalo?“ zeptala se zvědavě.
„Zas jeden pohřešovaný,“ odpověděl pán rozhorleně. „Lidi mizí a nikdy se už nenajdou. Živí ani mrtví. A nikdo s tím nic nedělá.“
Barman na dívku vrhl soucitný pohled. Věděl, co přijde.
Nevšímala si toho. Historky cizích lidí poslouchala ráda, čím podivnější, tím lépe. Mockrát se jí to už vyplatilo. A času měla dneska spoustu.
S nelíčeným zájmem se zeptala: „Proč myslíte?“
„Tomu byste neuvěřila,“ zabručel muž, ale už se nakláněl blíž. „Zažil jsem tragédii a nikde není dovolání. Nechci vás obtěžovat, slečno. Lidi by ale tohle měli vědět a mít se na pozoru.“
„Máte pravdu. Povídejte,“ povzbudila ho a nabídla mu cigaretu.
„Děkuju. Já jsem nějakej Malina, celý život jsem dělal na dráze, teď už jsem v penzi.“
„Lada Durmanová. Těší mě.“
Pan Malina se maličko uklonil a pokračoval: „Mám… měl jsem… syna. Jediného syna.“
V dívčiných hnědých očích se zalesklo pochopení a soucit.
„Láďa chtěl vždycky na novinařinu, ale nedostal se. To víte, neměli jsme žádnou protekci. Ale přesto se snažil. Přes den pracoval na poště a po nocích psal. Vyšla mu jedna tenká knížka. Povídky.“
Lada neurčitě kývla.
„Zrovna připravoval další a s tou chtěl konečně doopravdy prorazit. Když jsem s ním naposledy mluvil, byl nadšením bez sebe, tvrdil, že je na stopě něčemu velkému a příští knížka bude bomba. Varoval jsem ho, ať si nic nezačíná s politikou, jenže o to prý vůbec nešlo. Prý odhalil nějakou záhadu, byl jako v transu. Po večeři odešel a už jsme ho nikdy neviděli.“
„Jak je to dlouho?“
„Už to budou čtyři roky.“ Pan Malina smutně potáhl z cigarety. „Žena mezitím umřela, to trápení jí dodalo. Zůstal jsem sám a pořád na Láďu myslím, co se mu mohlo přihodit.“
„To je mi líto. Četl jste ten rukopis?“
„Hledal jsem ho, ale vzal si ho nejspíš s sebou. Netuším, co tam bylo, nenašel jsem ani žádné poznámky.“
„A co policie?“ nadhodila Lada.
„Tss. Nejdřív nechtěli dělat vůbec nic, že dospělý třicetiletý chlap si může jít, kam chce. Až po dvou měsících vyhlásili celostátní pátrání. Ale vsadím se, že jen protože jsem je pořád urgoval, jinak by se i na to vykašlali. Hnal jsem to nahoru, stěžoval jsem si, kde se dalo. Stejně dobře jsem mohl jít na lampárnu. Všude mě odbyli, komouši zatracený. Po revoluci jsem se snažil Láďův případ znovu otevřít. Myslíte, že se něco změnilo? Nic, zhola nic. A já vám povím, slečno, že to není samo sebou. Syn někomu pořádně šlápl na kuří oko a doplatil na to, na to vsadím krk.“
Lada zamyšleně přisvědčila: „To je docela dobře možné.“ Vtom si něco uvědomila a její velké oči se rozšířily ještě víc: „Říkal jste Láďa? Ladislav?“
„Ano.“
Vzrušeně poskočila na stoličce: „Loni se mi dostala do ruky povídka o prokleté lampě. Od Ladislava Maliny. Je to on?“
„Jo,“ zamračil se pan Malina. „Líbilo se vám to aspoň? Ani mu nezaplatili, nevím, co vzniklo za tahanice, když celý náklad prý zmizel z prodeje ani ne za týden, ale k ničemu dobrému to jeho fantazírování nikdy nevedlo.“
Dívka vtáhla vzduch skrz zuby. Zvětřila stopu.
Náhle už neměla stání.
Rozloučila se, jak nejdříve to bylo možné, aby nevypadala nezdvořile, zaplatila, oblékla si dlouhý černý kabát a vyšla na chodník.
Venku se mezitím úplně setmělo. Přehodila si přes hlavu kapuci, aby se chránila před nepříjemně sychravým počasím, ignorovala hvízdnutí nějakého výrostka a rázným krokem zamířila přes koleje ke stanici metra. Po schodech však nesešla. Nenápadně splynula se stínem okrasných keřů a zmizela.

Objevila se na malém prostranství mezi honosnými barokními domy. Kdyby ji nějaký znalec staré Prahy dokázal sledovat, upadl by patrně do rozpaků, protože by si musel přiznat, že ač je mu náměstíčko povědomé, nedokáže ho přesně lokalizovat.
Ladu však nezmátlo. Sebejistě minula ozdobnou kašnu, letmo pozdravila dvě dámy v kožešinových pláštích a zalomcovala klikou u dveří, nad nimiž matný nápis hlásal: BŘETISLAV SOJKA – OBCHOD.
Bylo zamčeno, obchod zvaný Obchod už měl zavřeno jako vždycky po setmění. Lada bez váhání hlasitě zabušila starožitným klepadlem i pěstí.
„Pane Sojko, to jsem já!“
„Koho jiného by sem taky čerti nesli touhle dobou a s takovým kraválem.“
Břetislav Sojka byl vážný pán tak okolo šedesátky. Otevřel jako vždy pečlivě upravený v tmavozeleném sametovém smokingu. Dlouhé šedé vlasy nosil spletené do úhledného copu.
„Taky vás ráda vidím.“ Lada s líbezným úsměvem vplula dovnitř. „Ano, děkuji.“
„Co ano?“ nechápal pan Sojka.
„Nabídl jste mi přece čaj, nebo jsem se přeslechla?“
Břetislav Sojka s nespokojeným mručením pečlivě zamkl dveře. Obchodoval s velmi vzácnými starožitnými artefakty nadanými podivuhodnou magií a bezpečnostní opatření proto nikdy nepodceňoval. Nikdo jiný než Lada by večer do jeho království nesměl vkročit.
O loňských Vánocích mu vyšetřováním jednoho svého případu zkazila zasloužený odpočinek, náladu i pocit vlastní neomylnosti. Od té doby sem občas bez ohlášení vtrhla, zamořila jeho útulný byt nad prodejnou cigaretovým kouřem, narušila poklidnou atmosféru spoustou nesouvislých řečí a zase se po ní slehla zem.
Samotář Sojka si jen nerad připouštěl, že se na její rozčilující návštěvy docela těší.
Tentokrát dívka neztrácela čas planým tlacháním a rovnou vysypala příhodu s panem Malinou.
„Musím si hned přečíst tu knížku,“ uzavřela udýchaně.
Břetislav se během jejího vyprávění pomalu měnil v solný sloup. Právě díky němu se Lada o existenci těch povídek dozvěděla. Šlo o laciné zábavné čtení pro obyčejné. Pozoruhodná byla jen jediná věc: autor byl buď čaroděj nebo obyčejný, který měl nějakým způsobem přístup do magického světa. Využil jako námět několik skutečných a Vyšehradem oficiálně vyšetřovaných a zdokumentovaných případů, které samozřejmě měly obyčejným zůstat utajené.
„Tak půjčíte mi ji nebo musím do knihovny?“ naléhala Lada netrpělivě.
„V knihovně byste nejspíš nepochodila,“ chmuřil se Břetislav. „U sester, do čeho jste se to zapletla? Uvědomujete si…“
„Zajisté,“ odsekla Lada. „Není to zakázka, jestli vám jde o tohle. Je mi jasné, že otázka nezní proč, nýbrž jak, a že bych pak tomu pánovi musela lhát. To by fakt nešlo. Nic jsem neslíbila, ale kromě nějakých otravných rešerší teď nemám nic důležitého na práci. Neříkejte, že vás to nezajímá.“
„Ne tolik, abych byl ochotný podstoupit neúměrné riziko. Nebo to dovolil vám.“
Lada si rozzlobeně zapálila cigaretu. „Pane Sojko, možná bych vás měla informovat, kdo jsem a čím se živím,“ sykla do oblaku dýmu. „Hned najdu vizitku, okamžíček.“
Břetislav se rozpačitě zarazil: „Věřím, že jako soukromá vyšetřovatelka jste čelila nebezpečným situacím a dokážete si poradit. Ale tohle je něco jiného.“
Dívčin pohled ztvrdl. „Ztratil se mladý kluk. Jeho otce všude odbyli, dodnes neví nic.“
Břetislav těžce vzdychl: „Utajení, vždyť chápete.“
„Ani mrtvého ho nevrátili, nikdo se neobtěžoval říct aspoň něco!“ Ladino rozhořčení rostlo. „Já prostě chci vědět, co se s ním stalo a kdo za to může. A nechci, aby jim to prošlo, u sester! Vy si myslíte, že je správné takhle s lidmi zacházet?“
„Nitky mohou vést daleko a především vysoko…“ Břetislavův odpor ochaboval.
„Vím.“
Po dlouhých vteřinách tíživého ticha se starožitník vzdal: „Jak tedy myslíte.“
O několik minut později se Břetislav vrátil do pokoje. Nesl stříbrný tác a na něm starožitnou čajovou soupravu z jemného porcelánu. Konvici, šálky i cukřenku zdobil něžný pomněnkový vzor. Ladě však v tu chvíli mohly být všechny modré květy světa ukradené. Zajímala ji jen tenká knížečka. Na měkkých tmavých deskách se skvělo několik rudých blesků a titul Děsuplné příběhy.
Lada se se na brožuru nedočkavě vrhla.
Čaj chladl nedotčený na kraji stolu, zatímco dívka hltala kostrbatý text, bleskurychle vstřebávala obsah a snažila se nesmát nahlas toporně vzletným frázím.
„Jak jste k tomu veledílu vlastně přišel vy?“ prohodila náhle.
„Našel jsem ho,“ přiznal Břetislav. „Jel jsem tenkrát do Olomouce ocenit pozůstalost a rozhodl jsem se cestovat vlakem. Ty povídky ležely v přihrádce na zavazadla, nikdo se k nim nehlásil a cesta trvala déle, než jsem předpokládal… Chtěl jsem jen trochu zabít čas, ale když jsem si uvědomil, co to vlastně je, nechal jsem si to. Měl jsem v úmyslu něco si o tom Malinovi zjistit, ale rychle jsem si to rozmyslel.“
Lada dychtivě vzhlédla: „Dozvěděl jste se aspoň něco?“
„Jen to, že celý náklad za podivných okolností zmizel. Knížky se poztrácely, trafiky vyhořely, objednávky zašantročené… Můj výtisk je asi jeden z mála, co se dochoval, ne-li jediný.“
Lada si zapálila další cigaretu a sáhla po nepostradatelném notesu: „Tohle musím prověřit. Ještě něco?“
„Ani ne. Abych pravdu řekl, kvůli návalu jiné důležitější práce jsem na to zapomněl.“
„Koukněte!“ přerušila ho Lada. „Na Raptora se pamatuju, byla jsem tenkrát ještě ve škole. On tam má dokonce i správné jméno!“
Břetislav pochmurně přisvědčil: „Ano, právě tohle mě tenkrát zaujalo.“
Raptor byl krvežíznivý démon. Dokázal měnit podobu, jako významný činitel se vetřel na jedno ministerstvo a podařilo se mu ve spolupráci s tajnou policií vytvořit síť neuvěřitelně důmyslných pastí, které omezovaly magické schopnosti. Nakonec ho dopadl a zabil jistý liškomág.
„Co o tom věděli obyčejní?“
Břetislav pokrčil rameny: „Řekl bych, že jejich úřady to ututlaly a uzavřely případ jako přirozenou smrt. Měly na to prostředky.“
„Jasná zpráva… Hele, další. Pohřební tramvaj. A tady je ten náš džin.“
Pan Sojka si okamžitě vybavil seznámení s Ladou a velmi neobvyklé a nebezpečné pátrání, které spolu podnikli. Jako by se to odehrálo včera. Srdce se mu rozbušilo, ale na dívce nebylo znát žádné pohnutí, plně se soustředila na knihu.
„Nesmířená duše jako vraždící bludička? To nevím, jestli je pravda…“ Rychle škrábala do notesu a snažila se v poznámkách rozlišit skutečné události od smyšlených a sporných, které bude muset prověřit.
„Zatím samozřejmě nemůžu vyloučit ani to, že zmizel z úplně jiné příčiny, co se čarodějů netýká, ale jako pracovní hypotézu povedu únik informací coby hlavní motiv. Proč se ale ztratil až rok po vydání?“ Hovořila polohlasně, spíš sama k sobě než ke svému společníkovi. „V první řadě musím zjistit, jak a co všechno se dozvěděl.“
„Neměl sám magické schopnosti?“ nadhodil Břetislav se slabou nadějí, že vysvětlení bude docela jednoduché. „Kde studoval?“
„Obyčejný gympl,“ potřásla Lada hlavou. „To bylo to první, o co jsem se zajímala, ale jeho otec to jednoznačně popřel. Říkal, že kluk byl plachý samotář, věřil podivným věcem, ale nikdo z široké rodiny žádné nadání nemá, ani pasivní vnímavost se nevyskytuje, žádné nadpřirozené jevy... Koukal na mě jak na blázna.“
„Potom ale…“
„Přesně tak.“ Lada energicky zamáčkla cigaretu. „Začnu na té poště.“

Většina přepážek v rozlehlé dvoraně hlavní pošty měla před půlnocí zavřeno. Halou zvolna projíždělo vozítko na čištění podlahy, vedle točitých schodů balancoval na žebříku mladý muž a cosi kutil nad překladem okna, všechno ukazovalo na brzký konec otvírací doby.
Přesto tu bylo víc lidí, než by Lada čekala. Nějaký chlapík u nejbližší otevřené přepážky soukal do okénka horu tlustých obálek. Počínal si zbytečně zbrkle a každou chvíli nějakou lovil po zemi. O kousek dál vznikla dokonce krátká fronta unavených zákazníků se složenkami v rukou. Snědý muž v elegantním obleku a dlouhém modrém kabátě se anglicky sháněl po telefonu. Prošedivělá paní se s roztrpčeným mumláním pokoušela nacpat rozměrný balík do příliš malé tašky na kolečkách.
Lada beze spěchu procházela dvoranou, vyhýbala se pásům čerstvě vyleštěné dlažby a zvědavě si prohlížela barevné figury a ornamenty mezi vysokými okny. Měla dojem, že některé postavy se nenápadně pohybují.
Znala ten pocit, ač by ho nedokázala popsat slovy. Chvílemi jako by vstoupila do bubliny, kde vzduch měl nepatrně jinou teplotu, nepopsatelně jinou vůni, stěží zachytitelnou odlišnou hustotu. Nasákl magií. Lada věděla, že je tady někde utajené čarodějnické oddělení, ačkoliv jeho služby zatím nikdy nevyužila. Někteří čarodějové ale poštu potřebují, ať pro korespondenci s obyčejnými nebo mezi sebou, někdo také musí dohlížet, aby zásilky na nejrůznější krycí adresy a oficiálně neexistující domovní čísla dorazily správně na místo určení. I kouzelnické noviny se distribuují odtud.
„Chcete-li nám někdy psát, tři jedničky padesát.“ Dětský hlásek vynikl na pozadí všudypřítomného šumu.
Lada se otočila, ale nikde žádné dítě neviděla. Až v té chvíli si uvědomila nezřetelný šepot a útržky těžko srozumitelných vět, které plnily poloprázdný prostor. Zastřené mumlání na okamžik zesílilo a vzápětí úplně ztichlo.
Jako by vystoupila přímo z nejbližšího sloupu, před Ladou se objevila starší mateřsky vyhlížející paní v pošťácké uniformě.
„Můžu vám nějak pomoct, slečno?“ zeptala se mile. „Za chvíli budeme zavírat.“
Lada zaznamenala kratičké zablýsknutí odznaku v podobě stříbrné ulity na jejím límečku, pohotově se usmála a začala se přehrabovat v kabelce.
„Víte, byla jsem pár let v cizině a teď se snažím obnovit ztracené kontakty. Ještě tu pracuje Láďa Malina?“
Pošťačka na zlomek vteřiny ztuhla a v jejích očích se mihl podivný výraz připomínající úlek. „Obávám se, že ne, slečno. Neznám nikoho toho jména.“
„Škoda.“ Lada jí ukázala připravenou obálku s krasopisně nadepsanou adresou Vážený pan Břetislav Sojka, Obchod na Náměstí, Staré Město.
Tentokrát čarodějka nehnula brvou.
„Račte tamhle,“ ukázala k poslednímu okénku a vytratila se.
Za sklem seděla hubená čtyřicátnice s černočerným mikádem sestřiženým jako podle pravítka. Rukou s dlouhými rudě nalakovanými nehty mlčky sáhla po dopise a přejela ho razítkem.
„Hledám kamaráda.“ Lada přešla do důvěrného šepotu, zatímco předstírala, že nemůže vylovit drobné. „Láďa Malina. Nevíte, co s ním je?“
Jako by otázku neslyšela. „Ještě nějaké přání?“
„Dvě expresní zásilky do Varšavy…“
Lada sebou trhla. Naléhavý hlas neviditelného muže jí houkl přímo do ucha.
„Vy tu máte duchy?“ vyhrkla.
„Hlavně tu máme nedbalou údržbu,“ sykla úřednice. Probodla ostrým pohledem mladíka na žebříku. „Za způsobenou nepříjemnost se omlouváme.“
Lada kývla na rozloučenou a místo k východu zamířila přímo k nedbalému údržbáři.
Zrovna slézal dolů, culil se na ni a významně pomrkával.
Lada si všimla, že mládenec na sobě nemá uniformu, nýbrž džíny a tmavomodrou mikinu s kapucí. Zaznamenala i světle hnědé kudrnaté vlasy trčící do všech směrů a široký dobrosrdečný úsměv.
„Buď už spím a zdá se mi sladký sen, nebo se mé nejtajnější sny zrovna plní,“ spustil vesele a ani se nesnažil mluvit potichu. „Co takhle skleničku na dobrou noc? Jen ty a já?“
Lada se uchichtla: „To se smí ve službě?“
„Zítra je taky den. Totiž noc.“ Zachytil Ladin významný pohled směrem k přepážce, ušklíbl se a zašeptal: „Ať se kousne, satorie jedna, na mě nemůže.
Já jsem externista.“ Vzápětí už zas halasil: „Vydrž minutku, jen hodím ten krám do kumbálu a jsem tvůj.“
Lada si pobaveně pomyslela, že kdyby se stejně vehementně hrnul do práce, tak by si přísná úřednice nemohla stěžovat.
U hlavních dveří už zřízenec významně pocinkával klíči. Měla se tedy k odchodu, ale schválně se co nejvíc loudala.
Opravdu neuplynula ani minutka a mladík se hnal za ní a v běhu si oblékal bundu.
„Pojď, znám takovou útulnou špeluňku kousek odtud. Chodí tam jen obyčejní, což je na pokec v klídku nejlepší. Čarodějové moc natahujou uši. Kdyby něco, tak já jsem Ondra Jandák. Dělám na oddělení pro utajení, tohle utěsňování je jen melouch na pár dní.“
Lada nemusela zájem předstírat. Hořela zvědavostí, jak je to s těmi tajemnými hlasy, a tak se nechala bez odporu odvléct o ulici dál do malé suterénní vinárny mezi obligátní tmavě mořené dřevo a romantické svíčky v barevných skleněných miskách.
Hudební kulisa z reproduktoru za barem rozmazávala hovor hostů v nejasný šum. To bylo Ladě vhod.
Sotva přinesli každému dvojku červeného, zasypala svého společníka otázkami.
Polichocený Ondra se nedal dvakrát pobízet, aby se rozpovídal.
„To máš tak, ten barák je jako houba. A co se stane s houbou, která nacucává a nacucává?“
Lada si vyklepla cigaretu z krabičky. „Vyteče?“
„Správně,“ pochválil ji Ondra. „Neví se přesně, jestli se to stalo, když tam stěhovali čarodějnický oddělení, už je to dávno a asi se nikdo nechlubil, že to zvoral. Nebo kdo ví, dřív tam býval klášter, třeba jeptišky nějak experimentovaly. To už ti nepovím.“ Teatrálně vzdychl, aby bylo jasno, že když neví on, neví nikdo, počkal na další Ladin obdivný pohled a pokračoval:
„Řeči, co se tam vedou, a že jich za těch sto padesát let byla fůra, se vstřebávají a čas od času zase nějak vytečou ze zdí. Klíďo se může stát, že za nějakých dvacet roků někdo přijde a uslyší, co jsme si tam dneska říkali my dva. Nebo taky pozítří. Teda to vlastně ne, to už to budu mít odstíněné. No ale potom. To koukáš, co?“
„Koukám,“ přisvědčila ochotně. „Musí to jít strašně na nervy. Proč to nejde zablokovat natrvalo?“
„Jo, to je právě ta záhada. Každá bariéra se za nějaký čas rozdrobí, někdy to trvá pár dní, někdy rok nebo dva, ale žádná nevydrží napořád. Kdysi na to pošta měla zvláštního zaměstnance, ale ten umřel. Pak jim to jednou odstiňoval jeden specialista z Lysolaj, ten to zmáknul festovně, jenže i jeho bariéra se za pár let rozbila a když ho sháněli znova, hádej, co zjistili?“
„Netuším.“
„Že sedí. Můj šéf osobně ho poslal do basy,“ zachechtal se Ondra. „Jeden by neřekl, jak je ten svět malý.“
Divil by ses, jak moc, pomyslela si Lada, ale nenechala se odvést od tématu: „Jak to teda vyřešili?“
„Sehnali nějaké břídily a teď naposledy už úplně zoufale volali k nám. On to totiž málokdo umí, chápeš.“
„V tom případě musíš mít úžasné schopnosti,“ usmála se Lada.
Ondra se potěšeně nafoukl, dopil skleničku a mávnul na servírku. „Dáme si ještě jednu, vyschlo mi v krku.“
Lada nic nenamítala, zamyslela se a poznámku téměř přeslechla. Větřila důležitou stopu. Zhluboka potáhla z cigarety a usilovně potlačovala vzrušení. Nechtěla zatím dát najevo, že ji nevede jen běžná zvědavost, aby svůj cenný zdroj informací nevyplašila. Odpověď na příští otázku bude pro další pátrání klíčová.

Zavíračka přišla v nejvyšší čas.
Lada musela vynaložit veškerou výmluvnost, aby rozjetého Ondru přesvědčila, že pokračovat v tahu není dobrý nápad. A že doprovod opravdu nepotřebuje. Tvářil se sice rozmrzele, ale nakonec se spokojil s číslem studny a po mnoha slibech, že se co nejdřív ozve, konečně zmizel.
Lada ulehčeně vydechla a ostrým krokem vyrazila k domovu.
Sice Ondru ujistila, že se přemístí, aby se vyhnula nástrahám nočního velkoměsta, ale ve skutečnosti ji to ani nenapadlo. Strašně ráda se procházela potmě po ulicích. Pozorovala proměnlivá světla semaforů a reklam ve výlohách, představovala si skryté obyvatele za zastřenými okny, sledovala zvláštně osamělé pozdní chodce a snažila se uhodnout, jak strávili večer, všímala si nenápadných magických výbojů a opájela se temným hučením zdánlivě spícího města jako hudbou.
Nechápala, jak například pan Sojka může trávit celý život jen v čarodějnické čtvrti. Ona tam chodila, jen když skutečně musela. Neměla ráda tamní namyšlené čaroděje a jejich okázalé předvádění. Skutečný život byl v obyčejných ulicích.
Studený vítr chladil čelo, odnášel únavu a pomáhal uspořádat myšlenky.
Ondra tvrdil, že obyčejní magickou ozvěnu na poště nevnímají. Doslova se vyjádřil, že ti jsou úplně mimo.
To ovšem nebyla v žádném směru uspokojivá odpověď.
Buď měl pravdu a v tom případě se dostala do slepé uličky. Malina musel získat svoje informace nějak jinak.
Nebo se zmýlil, což je možné, protože se zdálo, že o tomhle skoro nic neví. Jeho úkolem bylo magické echo umlčet, aby nerušilo nikoho bez rozdílu. Jak to vypadá v době, kdy se předchozí bariéra začne bortit a ještě ji nestačili obnovit?
Lada si představila samu sebe v poštovní dvoraně a snažila se co nejpřesněji vyvolat celou scénu. Zákazníci tam byli. Ale nikdo se neohlížel ani nedivil, každý se staral jen o svoje záležitosti. Nějaká clona existovat musí.
Beze strachu se vnořila do parčíku u nádraží. Rozdala pár cigaret a nějaké drobné a nenápadným zaklínadlem zahnala individuum, která nejevilo přátelské úmysly. Minula sousoší objímajících se mužů a pokračovala směrem k Žižkovu.
Na blízké ulici se s řinkotem rozjela poloprázdná tramvaj. Její ostré světlo působilo ve srovnání s ponurou beznadějí tady v parku jako průhled do jiného světa.
Lada koutkem oka zachytila přízrak bezhlavých milenců. Choulili se pod keřem a kolébali nemluvně. Pročpak se asi zatoulali z Florence až sem, pomyslela si.
Vtom si všimla cikánky na lavičce opodál. „Chuďátko děťátko, je mu zima,“ broukala opile.
Lada se zarazila.
Stařena zjevení vidí, ale nebojí se. Možná jí nedochází, na co se vlastně dívá.
Tohle by mohl být návod k řešení.
Asfalt vystřídaly hrbolaté dlažební kostky. Ulici sevřely vysoké pochmurné fasády, tmavé štukování začalo soupeřit se strašidelnými nasprejovanými klikyháky.
Za chvíli bude doma. Sladký příbytek, co soused, to dobytek.
Lada si zapálila a zvolnila krok. Přihlásila se únava. Už se jí nechtělo dumat nad žádnými záhadami. Ráno sice nemusí být moudřejší večera, leč méně utahané a malinko střízlivější by být mohlo. Teď už zvládne jen těšit se do postele.
Vtom se jí zmocnil intenzivní dojem, že něco není v pořádku. Jako by cítila v zádech čísi upřený pohled.
Mrkla do prázdné výlohy napůl oslepené prachem, ale nikoho za sebou nezahlédla. Kromě opileckého pořvávání kdesi za rohem ani nic zvláštního neslyšela, přesto nabyla jistoty, že ji někdo sleduje.
Nenápadným gestem si vytvořila štít. Pak se teprve otočila.
Nic.
Oranžové kruhy pouličního osvětlení ukázaly jen prázdný chodník. Jediné známky života jevila toulavá kočka o dva vchody dál.
Lada nehybně stála a zkoumala každý tmavší kout, propalovala očima všechny pevně zavřené dveře a mezery mezi zaparkovanými auty, kam až dohlédla. A právě když dospěla k závěru, že se zmýlila, tak si toho konečně všimla.
Ta kočka! Lhostejně obhlíží nějaké odpadky a po dláždění se táhne její stín. Mnohem větší, než by správně měl být, a velmi nekočičího tvaru.
Lada lehce zakroužila cigaretou. Žhavý konec vykreslil spirálu, která se vzápětí prudce roztočila a jako ostrý zářivý disk vystřelila po podezřelém zvířeti.
Stvoření zavřísklo, na okamžik se proměnilo v něco jako černý mrak a zmizelo.
Když Lada doběhla na místo, našla už jen chomáč kočičích chlupů, pár drobných kapiček krve a úlomek světle růžového leštěného kamínku.

Lada bydlela v činžáku, který jako by zamrzl v čase někdy před sto lety, kdy Žižkovu vládly dřevěné pavlače s věčně rozvěšeným prádlem, chatrná omítka a hlučné chudé rodiny s neurčitým počtem členů a mnoha dětmi. Krátkovlasá blondýnka se tu vyjímala trochu jako bílá vrána. Nebyla však jediná čarodějka v domě a jakožto nejsilnější a nadaná nejvýraznějšími schopnostmi se těšila všeobecné úctě. Sousedé ji neobtěžovali a cizinci se podezřelému baráku raději vyhýbali, a tak tu našla bezpečné útočiště.
Po náročném večeru se vykulila z postele trochu později než obvykle, ale rychlá sprcha a velký hrnek černého čaje ji rychle postavily na nohy. Ve spížce našla dva osamělé suchary a teď je křoupala a přitom listovala zápisníkem.
Uvědomila si, že dneska večer musí zákazníkovi dodat požadovaný seznam možných dědiců, což znamenalo odložit záhadu zmizelého spisovatele a jít dodělat ten zatracený rodokmen, jinak bude o sucharech ještě hodně dlouho. Nicméně než půjde do archivu, může se na pár věcí přeptat někoho, kdo by měl vědět.
Sbalila svoje poznámky, oblékla si kabát a vyšla z bytu na pavlač. O patro níž se překřikovaly ostré hlasy sousedek, ale tady nahoře jenom jedna babička poklimbávala nad škopkem brambor. Lada letmo pozdravila, zašla za roh na schody a přemístila se. Dokud nezjistí, kdo a proč se ji snaží sledovat, bude lepší moc necourat po venku.
Objevila se mezi holými keři venkovského zákoutí, nikoliv poprvé se neubránila údivu, že i tohle je Praha, a zamířila doprostřed úzké uličky, kde měl svůj obchod jistý liškomág, který její pátrání už párkrát dokázal účinně nasměrovat správným směrem, naposledy když spolu honili zdivočelé akromantule po Trojském vrchu. Doufala, že ani teď nezklame.
Evžen Vulpes se jí s úsměvem mírně uklonil a dál vysvětloval zákazníkovi důležité bezpečnostní zásady používání jakéhosi komplikovaného talismanu.
Lada si zatím prohlížela vitrínu plnou třpytivých tretek ozdobených barevnými kamínky a pozorovala Evžena v odrazu skla. Vypadal stejně jako v létě, dokonce by se vsadila, že má na sobě to samé pruhované tričko, a zdál se v dobré náladě. To bylo docela důležité, protože naštvaného ho už zažila a věděla, že v takovém případě je s ním těžké pořízení.
Konečně zákazník odešel.
„Čím posloužím?“ zazubil se Evžen. „Přišla jste nakupovat nebo zdržovat jako obvykle?“
Lada se zasmála: „Od obojího trochu. Potřebuju jedno vysvětlení a jednu odbornou konzultaci.“
Evžen naznačil, že poslouchá, a Lada vyklopila problém poštovní ozvěny.
„Proč se ptáte mě?“ divil se liškomág. „Clonu na poště jsem vytvářel, ale… počkejte… určitě dřív než můj první syn nastoupil do Budče, čili to bude víc než šest let. Mezitím už určitě vyprchala, není možné dát ji tam natrvalo. Tu stávající, pokud ji mají, musel dělat někdo jiný.“
To souhlasilo s Ondrovým výkladem.
„Dobře. Já potřebuju vědět, jestli bez bariéry může ty hlasy slyšet obyčejný zaměstnanec.“
Evžen rozhodil rukama: „Ono je to tam složité. Chápu správně, že nějaký obyčejný odposlouchal, co neměl?“
Lada uznale pokývala hlavou: „Myslí vám to rychle.“ Zaváhala, ale pak se rozhodla popsat celou svou návštěvu na poště. Jen zmínku o Ladislavu Malinovi vynechala.
„Byli tam zákazníci a nikdo nevypadal, že by si něčeho všiml,“ uzavřela.
„Jasně.“ Evžen začal zamyšleně přerovnávat drobnosti na pultě. „Je tam trochu magicky posílený šum jako ve všech veřejných budovách, kam chodí obyčejní i čarodějové. Pamatuju si, že mě to tenkrát hrozně rušilo, protože my lišky slyšíme pořád všechno. Takže zákazníci si asi opravdu nevšimnou, protože jim ty zvuky splynou dohromady a za chvíli jdou zas pryč. Ovšem zaměstnanec by něco pochytit mohl, zvlášť jestli nemá moc práce a z nudy natahuje uši. Jakmile by přišel na to, co má sledovat, tak už by to bylo snadné.“
Lada se zatvářila tázavě.
„Clona proti ozvěně obvykle nespadne naráz, ale začne prosakovat postupně,“ upřesnil Evžen. „Záleží na tom, jestli ji někdo opraví okamžitě nebo to nechají být, až když už hoří.“
„A jak to bylo, když jste tam pracoval vy?“
„Bylo to hodně zanedbané,“ připustil Evžen. „Musel jsem začít znova od základů.“
Lada chtěla něco poznamenat, ale v té chvíli přišlo nějaké dítě a s přesně odpočítanými mincemi v ruce požadovalo čtyři nebělené svíčky a jantarový prášek. Než Evžen malého zákazníka obsloužil, usoudila, že tohle jí stačí a zdroj Malinových informací může považovat za téměř jistý. Může přejít k druhé otázce.
Vytáhla složený obal od žvýkačky a vysypala na pult úlomek růžového kamene, který našla na chodníku.
„Tohle je důležité,“ zdůraznila. „Potřebuju, abyste mi řekl všechno, co z toho dokážete zjistit. Každou maličkost.“
„To je růženín,“ poznamenal Evžen, i když mu bylo jasné, že o přednášku z mineralogie Lada zájem nemá. Lehce se střípku dotkl špičkou prstu a vytřeštil oči.
Lada se nadechla, aby něco řekla, ale zarazil ji nervózním gestem: „Dejte mi chvilku.“
Usadil se na stoličce za pultem, aby si zajistil lepší rovnováhu, sevřel kamínek do dlaní a opřel si čelo o spojené ruce.
Růženín je nezáludný a laskavý kámen. Jak je možné, že místo vlídného přijetí Evžena obklopuje černé mazlavé zlo jako zákeřná studená bažina, ničivá, neúprosná a neuchopitelně cizí?
Upustil kamínek na podlahu, než ho odporný pocit úplně zahltí. Nevěřícně pozoroval, jak se zdánlivě nevinně leskne v odrazu světla.
„U Želmíra, co má tohle znamenat?“ vydechl.
Musel bojovat sám se sebou, aby se přinutil tu strašnou věc sebrat a hodit zpátky do papírového obalu. Vytáhl zpod pultu džbán s vodou a opláchl si dlaně, ale děsivé pachuti se nezbavil.
„To se ptám já vás,“ vyhrkla Lada. „Cítíte z toho kočku?“
Evžen udiveně vzhlédl: „Proč právě kočku?“
Lada mu vylíčila, jak ke střípku přišla.
Liškomág pozorně poslouchal a pak se zachmuřil: „Žádná kočka. Být vámi, začnu si dávat zatraceného bacha, protože ten růženín nenosilo nic lidského ani zvířecího.“
„Démon?“ navrhla Lada stísněně.
„Ne, s démonem už jsem se setkal. Něco jiného, ale nepovažujte to za útěchu.“ Rozladěně luskl prsty, až zboží vyrovnané v regálech zahrkalo. „Trochu povědomé mi to je, ale… nevím a hádat nechci.“ Neklidně uvažoval. Potřebuje víc informací. Zmínila se Lada o kapce krve? „Dokázala byste přesně najít místo, kde jste tu obludu trefila?“
„Snad ano,“ přikývla Lada a v duchu si škrtla archiv z dnešního programu.
„Tohle bych na vašem místě hodil do řeky,“ poradil jí Evžen a štítivě zkažený růženín odstrčil. „Pohněte sebou a pojďte mě navést, dokud je šance něco zjistit.“
Chvatně sebral bundu, pověsil na dveře cedulku PŘIJDU HNED a než se Lada stačila nadechnout, už byli venku.
Evžen jí naznačil směr ke skrytému stanovišti a sám se téměř rozběhl. Jakmile se ocitli z dohledu, chytila ho za ruku a oba rázem zmizeli.

Lada se vyloupla z výklenku a hned si zapálila: „Tak jsme tady.“
„No potěš Libuše,“ vzdychl Evžen zoufale.
Musela mu dát za pravdu. Ve všední den dopoledne vypadala ulice úplně jinak než v noci. Rychlý proud aut zvedal prach, chodník zaplnila spousta spěchajících hlučných lidí a dva psi poblíž ucítili lišáka, zuřivě se rozštěkali a snažili se vyškubnout svým zmateným pánům.
„Nebylo by lepší počkat do večera?“
Evžen rezignovaně pokrčil rameny: „Měla jste přijít hned. Už teď tu prošlo asi sto padesát lidí. Jestli náhodou ještě nějaká stopa zbyla, tak večer nezůstane nic. Zkusím to i tak, ale za nic neručím.“
„Chápu,“ přisvědčila a rozhlédla se. „Já jsem stála tamhle u poštovní schránky, takže… moment…“ Popošla pár kroků. „Možná tady? Ne, ještě o dveře dál, co je ten kandelábr. Určitě. Kočka byla blíž k domu než k okraji chodníku, ale ne těsně u zdi.“
„Slečno, mohla byste uhnout?“ vyhrkl netrpělivě mužský hlas.
Ustoupila před chlapíkem, který táhl kárku naloženou balíky starého papíru. Jedno gumové kolečko přejelo nakousnutý krajíc chleba.
Evžen znechuceně potřásl hlavou, ale pak jako by do něj náhle vjela energie.
„Jdu na věc, ať to mám za sebou. Sledujte zatím cvrkot a dávejte pozor, ať mě někdo nepřeválcuje, nebudu mít čas se rozhlížet,“ nařídil.
Klekl si na chodník a začal zkoumat špinavou dlažbu.
Lada mávla rukou a vytvořila okolo klečícího muže štít, aby donutila chodce včas se vyhnout. Pak zašlápla nedopalek, opřela se o zeď a nenápadně s ní splynula. Člověk by se musel opravdu pořádně podívat, aby si jí všiml.
Nebylo snadné oprostit se od okolního shonu, přestat vnímat bručení motorů a svištění pneumatik i pohoršené pohledy a uštěpačné poznámky kolemjdoucích. Těžké bylo i ubránit se nevolnosti, když na Evženův citlivý čich prudce zaútočil zápach nečistot a výfukového kouře.
Opřel se o žulové kostky, přijal sílu tvrdé horniny a konečně se dokázal soustředit. Pozvolna si přestal uvědomovat, kde je. Vnořil se do mlžného labyrintu zašlých a stěží čitelných pocitů. Podařilo se mu zachytit téměř vyhaslé jiskry hněvu, temný obláček nesnesitelné úzkosti… jenže všechny otisky, které dlažba vsála, byly lidské. V případě docela čerstvé dychtivé radosti psí. Po magické stopě pátral marně, a kdyby mu nebylo trapné Ladu zklamat a přiznat selhání, už dávno by se z toho nepříjemného chaosu vymanil.
Vtom jako by jeho tělem projel černý šíp. Srdce se mu rozbušilo cizím leknutím, zároveň však pocítil vlastní úlevu. Je to ono. Konečně zavadil o odraz neznámé podstaty, kterou hledal. Co to jen může být?
Opatrně se přibližoval. Záhadná bytost byla nepochybně ženského rodu a jakoby utkaná z čirého zla, ale rozpoznat magii pořád nešlo. To je divné, přece se proměnila. Buď je tak vzácná, že její magii nezná, nebo má čarovnou moc velmi slabou. A to by mohlo znamenat…
Těsně vedle Evženovy ruky s cinknutím dopadla pětikoruna a vytrhla ho z koncentrace.
Vyplašeně zvedl hlavu a spatřil mladou ženu s kočárkem, jak usilovně táhne pryč asi pětiletou holčičku. Dítě se ohlíželo a opakovalo něco jako „chudáček pán.“
Lada se neudržela a rozhihňala se tak, že si zrušila svoje krytí.
Evžen zrudnul. Teprve teď si uvědomil, jaký dojem asi dělá chlap v rozdrbaných džínách a obnošené bundě, co se téměř vleže choulí na chodníku, a taky se neubránil smíchu.
Rozpačitě cvrnknul do mince drápkem. Vznesla se dlouhým obloukem a nenápadně zapadla do tašky na držadle kočárku.
Evžen vstal a oprášil si ruce o uválené kalhoty.
„Něco mám.“
Lada okamžitě zvážněla: „Mluvte.“
„Našel jsem stopu strázně po vašem zásahu, pořádně jste ji vyděsila. Ale žádnou stopu magie.“
„Jenže…“
„Jistě,“ nenechal ji domluvit. „Kouzlo ta vaše kočka udělala, ale na přenášení potřebujete opravdu slušné magické schopnosti. Hádal bych, že se jen přesunula mimo dohled.“ Významně se zadíval na dveře za Ladinými zády.
Dívka se uhodila do čela: „Že mě to hned nenapadlo!“
Zkříženými prsty objela zámek, pak rozevřela ruku, ocelová západka cvakla a Lada se opřela ramenem o těžkou dřevěnou desku.
Evžen jí přispěl na pomoc.
Vklouzli do šera páchnoucího plísní, zvětralým pivem a myšinou. Vlhké mapy na zdech a popraskané dlaždice zvláštně kontrastovaly s překrásně kovaným litinovým zábradlím u schodiště. V domě panovalo ticho jako v hrobce.
„Bydlí tu vůbec někdo?“ zašeptala Lada.
Evžen se dotkl stěny a přikývl.
„Budu litovat, ale co bych pro vás neudělal,“ pronesl rovněž šeptem, proměnil se v lišku a začal na smradlavé podlaze hledat stopu.
Lada pár vteřin rozpolceně přemýšlela, jestli je ostrý liščí čich výhoda nebo spíš nevýhoda, ale vzápětí nad tím mávla rukou a po špičkách se vydala za Evženem, který už stačil zmizet v postranní chodbě.
Dostihla ho za rohem na schodech do sklepa, kouzlem překonali další dveře a ocitli se v naprosté tmě. Nikde se nic nehýbalo.
Lada přidřepla, aby byla k lišákovi blíž.
„Tak co,“ vydechla. „Už víte, koho honíme?“
„Teď už ano,“ přisvědčil tlumeně. „Vsadím se, že je to ježibaba.“
Samým úžasem div neztratila rovnováhu: „To není možné!“
Ježibaby jsou bytosti vílího rodu a většinou mívají podobu odpudivých stařen, černých koček, sov nebo vran. Jejich krutá krvežíznivost, hrabivost a sklony k lidožroutství prosluly natolik, že pronikly i do pohádek a pověstí obyčejných lidí, kteří je mylně ztotožňují se starými čarodějnicemi. Pravé ježibaby však čarují málo, jsou to samotářky a vyskytují se už jen velmi vzácně.
Proto se Ladě nezdálo, že by se nějaká objevila v samém centru Prahy. Evžen se však vyjádřil tak sebevědomě, že jeho názor zdráhavě přijala.
Jistotu beztak nezíská, dokud tajemnou kočku nechytí.
„Já vím, že tohle nebylo v plánu, ale pomůžete mi ji ještě vystopovat?“
S obavou čekala, co Evžen na to, ale lišák bez váhání souhlasil. I potmě bylo znát, jak jeho oči svítí nezřízenou zvědavostí.
Rozběhl se po stopě. Rozhlížet se nemusel, citlivý nos ho vedl lépe než zrak.
Lada za ním vykouzlila velmi jemnou sféru, jen co by dokázala rozeznat obrysy předmětů a vyhýbat se překážkám. Za okamžik už ji ostatně nepotřebovala, protože uzavřenou chodbičku vystřídaly sklepní kóje s laťovými dveřmi a malými okénky u stropu.
Původně si mysleli, že pronásledování nebude trvat dlouho, ale to se spletli.

Za jedním sklepem následoval druhý a další. Míjeli prádelny, skladiště, hlučná čerpadla a kotelny s tlustými barevnými trubkami, hromady starého harampádí i místnosti čistě vymetené, úhledně uklizené i zcela prázdné. Překonávali zamčené dveře a průchody skryté pod kouzlem nenápadnosti, nespočet schodů nahoru i dolů, dvakrát dokonce vylezli okénkem na zadní dvorek a o budovu dál se znovu vnořili do suterénu.
Často si museli vypomáhat magií. Několikrát stopa vedla do nějaké roury nebo tak úzké štěrbiny, že se tudy mohla protáhnout kočka, ale ani Evžen v liščí podobě by to bez kouzla průniku hmotou nedokázal.
Potom špinavou omítku vystřídal holý beton, a ještě později oslizlé cihly a tmavé kamenné kvádry. Někde dole bublala voda a pískali vyplašení potkani. Oběma bylo jasné, že už dávno opustili obyčejné sklepy a dostali se do ponurého labyrintu pražského podzemí.
„Trefíte zpátky, že ano?“ zamumlala Lada ve chvíli, kdy lišák vybral jednu ze tří možných chodbiček a vzápětí zamířil po kluzkém svahu do ještě větší hloubky.
Evžen jen pohrdavě odfrkl a Lada se uklidnila.
Co bude, až ježibabu dostihnou, to jí starosti nedělalo, přestože věděla, že tyhle bytosti nejsou jen krvelačné, ale i vychytrale zákeřné. Pohádky o tom, jak ježibabu přelstily dokonce i malé děti, jednoduše lžou. Dostane-li se jí do spárů obyčejný člověk, je po něm veta, protože silou ani hbitostí se jí nevyrovná, do pasti ji nenaláká a prosbami ji neobměkčí.
Ovšem dva ostřílení čarodějové ji zvládnou hravě.
Ladiny úvahy přerušilo temné dunění. Vyděšeně vzhlédla.
Evžen rovněž ztuhl a přikrčil se.
Strop nad jejich hlavami se roztřásl, i stěny rezonovaly s děsivým rytmem přízračného hluku.
Úkaz trval stěží minutu a znovu nastalo ticho.
„To znělo jako vlak,“ uvědomil si Evžen ohromeně. „Asi jsme pod tunelem metra.“
Lada vykulila oči: „Páni. Netušila jsem, že pod těmi tunely jsou další chodby.“
Evžen stěží potlačil smích, protože dívčin užaslý výraz mu v té chvíli neuvěřitelně živě připomněl malou Radku.
„Podzemní Praha je svět sám o sobě,“ poznamenal.
„Byl jste tady dole někdy?“
„Párkrát, ale nijak podrobně jsem to nezkoumal,“ přiznal. „Vyřídil jsem svoje a vypadnul. Podzemí jako takové mi nevadí, ale jak říkám: je to svět sám pro sebe a jeden nikdy neví, na co tady narazí.“
Lada poněkud znervózněla. Tohle ji taky mohlo trknout dřív. Od té chvíle se snažila našlapovat co nejtišeji a neustále natahovala uši, aby nepřeslechla sebemenší varovný signál. Tiše doufala, že Evženovy bleskurychlé reflexy od posledního setkání nic neotupilo.
Souprava metra zaduněla ještě dvakrát, pokaždé o něco slaběji. Chodba se mezitím změnila v jakýsi ochoz tvořený na jedné straně zdí, na druhé kolmým srázem. Asi dva metry chránilo rezavé zábradlí, pak už nebylo nic, jen půlmetrový chodníček a černá propast, jejíž hloubka se v nepatrném svitu sféry nedala odhadnout. Zdola stoupal zápach kalné vody.
Náhle se Evžen zastavil. Proměnil se do lidské podoby, ale zůstal na všech čtyřech a opatrně se naklonil přes okraj.
Lada se připlížila blíž.
Naznačil jí, ať mlčí, a ukázal dolů.
Přikrčila se k němu, posílila sféru a napnula zrak. Zjistila, že o patro níž vede další galerie. Přímo pod nimi se černal asi metr široký obloukový vchod do příčné chodby nebo výklenku.
Lada tázavě zvedla obočí a Evžen přikývl.
Beze slova se rozestoupili tak, aby měli otvor mezi sebou, a oba zároveň seskočili dolů.
Lada mrštila do temné díry světelnou kouli.
Vzápětí Evžen vpadl dovnitř.
Hned se však zarazil a připravené ochromující kouzlo nechal neúčinně odeznít.
Sféra ozařovala slepou chodbičku širokou asi dva a dlouhou čtyři metry. Na protějším konci ji uzavírala tlustá mříž. Hadry nastlané u levé stěny a oharky svíček naznačovaly, že skutečně slouží jako obydlí. Nebo spíš doupě. Na zemi se povalovaly nějaké okousané kosti.
Obyvatelka byla přítomna. Ležela napříč s rozhozenými pažemi v černé kaluži vlastní krve. Dlouhatánské šedé vlasy divoce omotané kolem hlavy i ramenou napůl zakrývaly nestvůrný obličej i strašlivou ránu na krku.
Lada se zajíkla: „Tak jsme ji našli.“
Evžen neodpověděl, jen se zamračil a hněvivě se kousl do rtu.
Několik okamžiků tiše postáli nad mrtvým tělem.
Pak se probudily pátračské instinkty.
Vrah dovnitř snad ani nevkročil. Lada si dobře všimla, že na dlažbě nezůstala žádná cizí stopa, jen blátivé otisky ježibabiných bosých nohou.
Přemohla nechuť a přistoupila blíž. Pečlivě se vyhnula krvavé louži. Všimla si drobné růžové náušnice na levém uchu a zachvěla se. Něžný šperk na odpudivé znetvořené mrtvole působil strašně nepatřičně, málem zvráceně. Druhá náušnice chyběla.
„Řekla bych, že ji zabili asi tak před hodinou,“ prohodila Lada snažíc se o věcný tón. „Krev ještě úplně nezaschla.“
Evžen přisvědčil a ukázal na rozteklý vosk: „Tahle svíčka dohořela před chvilkou.“
Ve vzduchu se skutečně ještě vznášela slabá vůně doutnajícího knotu.
„Rozhozené ruce, rozježené vlasy… možná hádka?“
„Snad. Řekl bych, že se vraha nebála,“ přispěl Evžen. „Vidíte, vstala z pelechu, udělala dva normální kroky ke vchodu a zastavila se. Nesnažila se schovat nebo uhnout.“
Lada přikývla.
Lišák se nad ježibabou rovněž sklonil a prohlížel si neuvěřitelně hladký řez, který projel hrdlem jako máslem a téměř oddělil hlavu od těla. Nedokázal si představit hmotný nástroj, kterým by bylo možné dosáhnout něčeho takového. Vrah musel použít magii.
„Tu kletbu už jsem jednou viděla,“ zašeptala Lada přiškrceně. „Dělá se hůlkovým kouzlem.“
Evžen se zachmuřil ještě víc. Sice sám hůlky příležitostně na požádání vyráběl, ale na jejich uživatele hleděl s nedůvěrou. Nejstrašlivější zkušenost jeho života úzce souvisela právě s černokněžníkem specializovaným na hůlková kouzla.
„Z hůlky se dá zjistit, jak se s ní čarovalo,“ uvažovala Lada.
Evžen ji příkře přerušil: „To je sice fakt, ale nepoznáte, kdo ji držel. Hůlka totiž spolehlivě zakryje magický rukopis. Ať ji zabil, kdo chtěl, měl to dobře promyšlené. A já chci zatraceně vědět, o co tady doopravdy jde.“
Lada chtěla opáčit, že to by také ráda věděla, ale zarazila se. Lehkovážná odpověď by nebyla moc vhodná.
Liškomág vypadal tak pobouřeně, jako by si vraždu neznámé ježibaby bral osobně. Proč? Ježibaba není tvor, jehož smrti by bylo třeba příliš želet. Neřekla by do něj, že je takový citlivka… Vtom jí to došlo. Jediným škrtnutím hůlky zlikvidovali někoho, kdo nebyl člověk.
„Řeknu vám všechno, co vím,“ slíbila mírným tónem. „Ale nejdřív bych to tu chtěla prozkoumat. Mluvit můžeme až venku, ne?“
Evžen vztekle zavrčel něco nesrozumitelného.
Náhle zpozorněl, shýbl se a poodhrnul cíp pravého rukávu.
„Koukněte.“
Pod tmavou látkou ležela stříbrná mince.
„Že by nakonec šlo o loupežnou vraždu?“
„Nevím,“ hlesla Lada. Kdo by lezl do kanálu, aby tu okrádal ježibaby? Nesouhlasně potřásla hlavou.
Začala opatrně prohledávat potrhaný hábit. Našla ještě jeden peníz a v ušmudlaném kapsáři objevila malý útržek tuhého papíru.
Vytáhla ho na světlo a strnula. Šokovaně zírala na dvě slabiky vyvedené modrým inkoustem:
stí
sto
Rázem ji roztřásla nervozita a už neměla stání.
„Tohle je… nenapadlo by mě… musím si rozmyslet… kudy ven? Tak honem, padáme!“
Evžen se zatvářil udiveně, ale potom nad jejím nesouvislým mumláním jen pokrčil rameny, vyšel z výklenku a zaposlouchal se. Nic podezřelého nezjistil, a tak rozsvítil vlastní sféru, aby se mohl pořádně rozhlédnout. Skočit z čtyřmetrové zdi nebylo těžké, ale zpátky to asi bude složitější.
O kousek dál naštěstí objevil železné kramle zaražené do spár mezi kameny. Při krajích zrezly, ale uprostřed se leskly jako nové. Patrně je používala sama ježibaba a neustálým dotýkáním z nich rez vyhladila.
Chystal se vyrazit, ale ještě se vrátil a liščím kouzlem pro jistotu vymazal všechny šlápoty z podlahy. Kromě svých a Ladiných tak zlikvidoval i ježibabiny, ale to se nedalo nic dělat. Lada nevypadala, že by se jí chtělo čekat, až si s tím patřičně vyhraje.
„Dobrý nápad,“ utrousila Lada. „Jdeme!“
Evžen se pustil nahoru první. Jestli kramle unesou jeho, tak dívku určitě.
Lada však žebříkem opovrhla. Navzdory dlouhé sukni šplhala po zdi hbitě jako ještěrka a po pár metrech Evžena dokonce předstihla.
Liškomág uznale povytáhl obočí a pomyslel si, že naučit se tenhle trik by nebylo marné. Jeden nikdy neví, kdy se může hodit.
Stoupali rychle, žebřík vystřídaly schůdky, následovala šikmá rampa, a nakonec svislá šachta přímo nahoru ke kovové mříži.
Ještě dřív, než kouzlem odsunuli mříž a namáhavě se prodrali úzkým otvorem, poznali podle těžko popsatelné, ale nezaměnitelné směsice vůní, že se dostali do skladu nějakého obchodu s potravinami. Ve vteřince našli východ a celí ušmouraní a udýchaní vypadli ven, než je nachytá prodavačka a spustí křik.
Lada už zběsile šmátrala v kabelce. Než proběhli krátkým průjezdem na ulici, stihla vsát skoro půlku cigarety.
Evžen se shovívavě pousmál a rozhlédl se, aby se zorientoval.
Roh Hybernské, kousek od nádraží. Tak to jsou pořádně daleko od místa, kde do podzemí vstoupili.
„Poslyšte,“ vyhrkla Lada překotně, „moc jste mi pomohl, děkuju, ale teď musím zmizet. Už je po poledni a na mou duši musím do toho archivu, jinak mě klient sedře z kůže. Jen se skočím trochu zcivilizovat a letím tam.“ Strčila Evženovi do ruky vizitku. „Pošlete mi účet. Studnou, rozhodně ne poštou! Když už budu na Vyšehradě, tak tu ježibabu ohlásím. Buďte klidný, vás z toho vynechám.“
Evžen schoval kartičku do kapsy.
„Dlužíte mi ještě něco,“ připomněl vážně.
„Já vím, omlouvám se, ale fakt musím mazat. A přemýšlet. Zastavím se a všechno vám povím, přísahám. Ale teď si to sama potřebuju přebrat… Zatím a díky…“
Ani pořádně nedořekla a vypařila se, jen obláček dýmu po ní zůstal.
Evžen rozladěně potřásl hlavou. Nakousnutá záhada se příčila jeho zvyku dotahovat věci do konce, ovšem přání zákazníka má před neuspokojenou zvědavostí přednost.
Tady už beztak nebylo nic na práci, a tak se vrátil do krámu.
I on měl o čem přemýšlet.

Pero skřípalo.
Drobné kouzelné gesto netrpělivě smázlo už třetí kaňku.
Lada dokončovala zprávu pro zákazníka a spíš podvědomě kontrolovala, aby se ve spletitých údajích nedopustila chyby. Hlavní část jejího mozku zaměstnával případ ztraceného spisovatele. Myšlenky vířily jako kolotoč.
Jistá je jen jedna věc. Vlastně dvě. Našla nezvratný důkaz, kde vězí ohnisko případu. Další postup si ale musí důkladně promyslet. Už žádné házení návnady nazdařbůh! Než se vrátí a udeří, musí se připravit. Informací má pořád zoufale málo.
Ještě jednou přehlédla popsané stránky. Zatraceně, tady je chyba, přehodila dvě jména. Provedla opravu, složila spis a zapečetila.
Vážený pan Ignatius Semelka, člen ctihodné Velké rady čarodějů na staroslavném Vyšehradě.
Tak. Nejjednodušší bude poslat mu to přes studnu v recepci. A potom ohlásí tu mrtvou ježibabu. Třeba z oddělení pro dohled nad nelidskými tvory vyrazí něco užitečného.
Jak se rozhodla, tak udělala. Neuběhlo ani čtvrt hodinky a už seděla v trochu zatuchlé maličké kanceláři plné nesrozumitelně označených šanonů a líčila úředníkovi ve službě co a jak.
Představil se jako Mečislav Binka a tvářil se zmateně a zároveň otráveně. Jako tvor vytržený z hlubokého zimního spánku. Zřejmě doklepává poslední rok před penzí a rozhodně si nechce kazit zažité pohodlí nevhodnou mrtvolou.
„Ježibaby máme registrované jen dvě, obě mimo území Velké Prahy,“ bručel a zažloutlými prsty se drbal v řídkých šedých vlasech.
Lada se mlčky usmála.
Binka začal s mnoha vzdechy čmárat do protokolu. Jeden by myslel, že se po něm chce, aby se na místo nálezu osobně prokopal.
Vtom si něco uvědomil: „Co jste vlastně v podzemí pohledávala vy?“
Lada byla na otázku připravená: „Šla jsem včera v noci domů a v Hybernské jsem si všimla, že mě sleduje černá kočka. Měla zvláštní stín, díky tomu jsem poznala, že to není obyčejné zvíře. Setřásla jsem ji, ale leželo mi to v hlavě, tak jsem se ji ráno vydala hledat. Spustila jsem se odpadní šachtou v tom skladu a dole jsem ji našla. Zavražděnou.“
„Proč hned tak silná slova?“ zahuhlal Binka. „Milá slečno, vy si asi neuvědomujete, že jste měla z pekla štěstí. V podzemí žijí potvory, že by vám hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Něco na ni zaútočilo a ona to nezvládla. Třeba kanálový ještěr, těch je tam spousta.“
Při představě, že něco takového mohli potkat, Ladě dodatečně naskočila husí kůže. Ale hned se ovládla.
„Zabilo ji velmi agresivní hůlkové kouzlo,“ namítla ostřejším tónem, než sama chtěla. „Chcete říct, že ti vaši ještěři používají hůlky?“
Binka se zamračil.
„Počkejte tady,“ přikázal a spěšně odešel.
Běží pro šéfa, domyslela si Lada. Zapálila si a pohodlně se opřela.
Mečislav Binka se vrátil až za půl hodiny. Tvářil se mnohem komisněji a zachmuřeněji, než když místnost opouštěl.
„Používáte hůlku?“ zeptal se stroze.
Lada strnula.
„Ne,“ odsekla. „Ale hůlkové kouzlo poznám.“
„Případ řádně vyšetříme. Vás až do odvolání žádám, abyste se nevzdalovala z Prahy a udržovala vodní spojení. Není vyloučeno, že vaše výpověď bude potřebovat doplnění. Prozatím je to všechno.“
Okázale se začetl do nějaké složky.
Lada vstala a mlčky opustila kancelář. Takže se ocitla v podezření. Inu, pro dobrotu… příště si dobře rozmyslí, jestli půjde vyšehradským na ruku. Vážně ráda by věděla, s kým Binka mluvil, že z ničeho nic tak změnil tón.
Možná by mohla jen tak nezávazně brnknout tomu kecalovi z utajení. Mít svého člověka v zákulisí by se jí momentálně velice šiklo.
Slunce právě zapadlo a červánky zakryly tmavé mraky. Vyšehradský vichr Ladě div nestrhl kapucu z hlavy.
Zapadla do zákrytu za polozbořenou zdí vyhlídky nad Vltavou a vytáhla zápisník. Nalistovala adresu Malinova vydavatele. Černá 27. Zvláštní, dosud netušila, že ulice toho jména v centru Prahy je.
Ještě není tak pozdě, při troše štěstí tam někoho zastihne.

Úzká a zakřivená Černá ulice dělala čest svému jménu a jevila se ponuře jedna radost. Dům, kde vydavatelství sídlilo, kdovíproč o dva metry ustupoval z jednotné řady dozadu a místo obvyklé členěné omítky fasádu až do prvního patra kryly špinavě šedé dlaždice. Skvělá příležitost pro sprejery.
Lada našla správný zvonek a ke své úlevě po chvilce zaslechla bzučák.
Lehkým krokem vyběhla do prvního patra a šťouchla do pootevřených dveří.
Ostré zářivky předvedly místnost plnou štosů různobarevných brožurek, volných papírů, šanonů i knížek v pevných deskách.
Lada se protáhla vratkým labyrintem a objevila stůl, u něhož se obtloustlá žena s ucouranými vlasy snažila rozchodit zaseklý psací stroj.
Pootevřené dveře za ní odkrývaly část další místnosti, kde to zřejmě vypadalo úplně stejně.
Žena si narovnala brýle a bez valného zájmu se zeptala: „Přejete si?“
Sotva Lada vyložila, že potřebuje vědět cokoliv o spisovateli Ladislavu Malinovi, ze zadní místnosti se vyřítil chlap ve vytahaném svetru a zařval: „O tom šupákovi tady nechci slyšet ani slovo!“
„Smím se zeptat proč?“ Lada nasadila svůj nejsladší výraz a nejjemnější hlásek, ale chlapíka tím vůbec nedojala.
„Chcete tvrdit, že nevíte, že mě dostal do průseru? Já vůl byl měkkosrdcatej, nechal jsem se ukecat a vydal jsem mu ten jeho canc! Od tý doby jde všechno do háje. Kdybyste viděla, jak to tady před sametem žilo! A teď, koukněte se sama,“ mávl beznadějně rukou. „Do konce roku tenhle zkrachovalej bordel ještě dotáhnu a šlus. Ať mi každej políbí a Malina nejvíc! Můžete mu to vyřídit.“
Prásknul za sebou dveřmi, až ze zdi odpadl kousek omítky.
Lada se udiveně obrátila zpátky k ženě.
„Nic si z toho nedělejte, takový je pořád.“
„Ale obávám se, že teď jsem ťala do živého.“
Sekretářka jí pokynula, ať se nakloní blíž, a přešla do šepotu: „Na Malinu si pamatuju, myslím, že mu dal úplatek, aby vydal jeho povídky, jenže z toho byl hrozný malér, že jsou politicky nevhodné. Tohle nebylo před revolucí moc důležitý vydavatelství, ale i tak. On,“ ukázala přes rameno, „tu byl ředitel. Šéfa vyhodili a co ještě neodešlo do distribuce, šlo rovnou do stoupy. Ani zbytek nákladu se neprodal, něco shořelo, něco se ztratilo, asi to pobrala StB. Po revoluci se šéf vrátil, udělal ze sebe hrdinu, co trpěl z politických důvodů, a urval celý podnik pro sebe. Jenže zkrachoval.“
Lada si pomyslela, že to nezní jako slova oddané zaměstnankyně. Asi to na jejím výrazu bylo znát, protože žena se ušklíbla:
„Už dva měsíce čekám na výplatu.“
„Chápu. Takže o Malinovi mi nic víc nepovíte?“ Lada si dala záležet na vemlouvavě prosebném tónu. Cosi jí říkalo, že něco by se tu přece jen dozvědět mohla.
„Proč se po něm sháníte?“ zneklidněla sekretářka. „A proč zrovna tady? Já si ho dobře pamatuju, i když je to už pár roků. Víte, on… sice se choval trochu jako blázen, ale byl milý. Jednou mi donesl kytku.“ Maličko se začervenala a Lada si teprve teď překvapeně uvědomila, že bude stěží o pár let starší než ona sama.
Zaváhala, ale pak se rozhodla jít s pravdou ven: „Pohřešuje se, zřejmě v souvislosti s těmi povídkami. Snažím se zjistit, co se s ním stalo.“
Žena zbledla: „Prokristapána. To jsem netušila. Počkejte.“
Začala prohrabávat zásuvky v psacím stole, netrpělivě házela na podlahu kancelářské potřeby, papíry a spoustu dalších krámů, až Lada žasla, jak se to tam všechno bez magie vešlo.
Poté se udýchaně zvedla na nohy a přešla ke kovové skříni, kde zopakovala stejný proces.
Lada čekala se zatajeným dechem a v kapsách tajně držela palce, aby se snažení setkalo s úspěchem. Poprvé za celou dobu je někdo ochotný podělit se o informace.
Konečně se žena otočila a v ruce třímala trochu zarezlou plechovou krabičku od čaje: „Tady.“
„Co to má být?“
„Vrátil se o rok později, že prý bude mít další knížku. Samozřejmě jsme ho odmítli, potíží s ním už bylo dost. Myslela jsem, že tím to končí, ale přišel ještě jednou, to právě přinesl tu kytku, a tohle mi vnutil. Že prý to mám použít, kdyby se mu cokoliv stalo. Jak říkám, choval se divně, tak jsem se s ním nechtěla hádat ani se vyptávat. Bylo mi ho trochu líto. Víckrát už se neukázal, ale nenapadlo mě, že se mu opravdu přihodilo něco zlého. Ovšem když tvrdíte, že se pohřešuje…“
Uvnitř krabičky něco kovově zachřestilo.
„Nešla mi otevřít, víčko je nějaké spečené. Nemám ponětí, co v tom je, ani jestli to k něčemu bude. Ale víc pro něj asi udělat nemůžu.“
Lada poděkovala a měla se k odchodu. Ještě za sebou ani pořádně nedovřela, když zaslechla zvonek a vzápětí bzučák.
Mrkla přes zábradlí a zahlédla povědomou kudrnatou čupřinu. Ondřej Jandák v celé své kráse.
Okamžitě se vtiskla do kouta a splynula se zdí.
Ondra bral schody po dvou a vrazil do pootevřených dveří jak přepadové komando. Lady si nevšiml. Zato ona si všimla jeho napjatého a tvrdě soustředěného výrazu. Jako by neměl nic společného s tím bezstarostným bavičem ze včerejšího večera.
Zdržel se uvnitř jen velmi krátce. Neuplynulo ani pět minut a už zas uháněl pryč.
Lada nezaváhala. Kouzlem si odemkla a vrátila se do mrtvolného světla zářivek.
„Přejete si?“ zvedla hlavu sekretářka. Měla trochu zamlžený pohled.
„Je tu pan vedoucí?“ hlesla Lada,
Šéf se opět objevil mezi veřejemi, tentokrát s mnohem menší razancí.
„Hledám Ladislava Malinu,“ nadhodila Lada opatrně.
Stejným pohybem svorně zavrtěli hlavami.
„To bude nějaký omyl,“ řekl vedoucí.
Lada rychle zaimprovizovala: „Jsem přece v kanceláři advokáta Maliny? Mám s ním schůzku v úterý v šest.“
„Tady je vydavatelství Hanyš,“ odpověděl muž.
„A je středa,“ dodala žena.
„Tak pardon.“
Lada vypadla ven a seběhla ze schodů jako střela.
Kam šel ten zatracený mizera? Cloumala s ní zuřivá chuť chytnout ho pod krkem a pořádně zmáčknout.
Z Jandáka zahlédla už jen záda mizející za rohem.
V poměrně frekventované uličce nepřipadalo přenášení v úvahu, a tak se rozběhla. Kličkovala mezi chodci a přitom přemýšlela, jestli na něj uhodit rovnou nebo předstírat náhodné setkání.
Na rohu Lazarské se situace zkomplikovala, protože zrovna nastupoval do tramvaje. Teď už se bez magie neobejde.
Zmrazovací kouzlo se na dálku a v poklusu sesílá hodně špatně. Lada s nespokojeným úšklebkem zaznamenala, že trefila nejen tramvaj, ale i jednoho holuba, který se bezvládně svalil na dlažbu, a jeden prázdný sáček od křupek. Zůstal nesmyslně viset čtvrt metru nad košem na odpadky.
Zatímco majitelka sáčku nechápavě zírala a její kamarádka se nadechovala k užaslému výkřiku, Lada vletěla do houkajícího vozu a mávnutím ruky kouzlo zrušila.
Tramvaj se dala do pohybu, sáček vzal vítr, holub se otřepal.
Lada se udýchaně rozhlédla.
Ondra stál u přední kabiny a provrtával ji soustředěným pohledem.
Zřejmě si všiml. Tak se mu bude muset postavit čelem.
Lada se odhodlaně prodrala mezi cestujícími: „Ahoj.“
„Tohle bys neměla dělat,“ odtušil chladně. „Koleduješ si o potíže.“
„Komu to práskneš?“
Ondra se pokusil o nervózní úsměv: „Nedošlo ti, že tě zrovna sleduje agent pro utajení?“
Tramvaj zastavila u Václaváku a Lada netrpělivě pokynula hlavou k otevřeným dveřím: „Nech těch keců a pojď ven. Musím s tebou mluvit.“
„Jedu do práce,“ zaváhal Ondra.
„Však ona se ta pošta bez tebe za pět minut nezblázní.“
Poslechl, následoval ji a nechal se zatáhnout za jeden z pilířů vchodu do metra.
„Nemysli si, že jsem nezjistil, co jsi zač,“ spustil naštvaně, zatímco si Lada zapalovala. „Tvářila ses, že máš zájem o mě, ale tobě šlo jen o to tahat ze mě rozumy. S tím už ale nepočítej.“
Nevzrušeně mávla cigaretou: „Tobě šlo taky jen o jedno, takže si nemáme co vyčítat. Teď ale chci, abys mi řekl, co máš společného s případem Ladislava Maliny.“
Ondra zrudl, těžko říct zda rozpaky nebo vztekem: „Neexistuje žádný případ Ladislava Maliny! Přestaň strkat nos, kam nemáš.“
„Od tebe to sedí.“ Lada zvážněla a ztišila hlas téměř do šepotu: „Proč se snažíš zametat stopy? Já vím, co jsi před chvílí udělal. A taky náhodou vím, jaký je na svévolné sesílání černomagických kouzel na obyčejné paragraf. Takže si dobře rozmysli, co mi odpovíš.“
Ondra jako by se chvíli dusil nestravitelným soustem.
„Ty… jak… jak si dovoluješ za mnou slídit?“ vyprskl konečně. „Právě jsi spáchala přestupek a máš tu drzost mi vyhrožovat?“
Lada se ušklíbla: „Mívám to ve zvyku.“
„U sester, ty si snad myslíš, že je to všechno nějaká hra?“ Zdálo se, že nával emocí a nevyřčených vět ho roztrhá na kusy.
Lada mu úslužně nabídla cigaretu pro uklidnění.
Bez rozmýšlení přijal, párkrát potáhl, zakašlal a znechuceně ji zahodil na dlažbu.
„Fuj. Vidíš, co děláš?“ Ale zabralo to, skutečně se trochu ovládl.
„Nemůžu ti nic vykládat,“ přešel do naléhavého tónu. „Jsem samozřejmě vázaný mlčenlivostí. Ale poradím ti, protože to s tebou myslím dobře. Stopuj si záletné manžely, hledej zaběhlé kočky a pro mě za mě si pátrej, kdo z firmy vynáší obchodní tajemství, ale nepleť se do záležitostí kolem utajování. Nechápeš, že na naší práci závisí rovnováha našeho světa? Že kdyby se naše existence prozradila, vypukne chaos? Možná i válka? Kdekdo si myslí, že na Vyšehradě je hlavní oddělení vražd, ale ve skutečnosti jsme nejdůležitější my. Používáme osvědčené metody, které ty samozřejmě neznáš, ale my víme, co děláme. Ty to nevíš, takže se drž zpátky.“
Lada ho bedlivě pozorovala a byla si čím dál jistější, že za tou nabubřelou tirádou skrývá strach. Rozhodla se zaútočit přímo: „Co jste provedli s Ladislavem Malinou?“
Ondra uhnul pohledem: „Nic.“
„Jak nic?“
„Prostě nic, jak ti to mám říct?“
Vtom vzduch zhoustl jako před bouřkou a cosi téměř neslyšně hvízdlo.
Lada se stačila už jen skrčit. Pokusila se vyvolat štít, ale dokončit ho nestihla. Zelenavý blesk se po nedokonalém štítu rozprskl, ožehl jí čelo a Ondrovi zapálil rukáv u bundy.
Lada se rychle narovnala, ač se jí nohy ještě třásly leknutím. Obnovila štít a rozhlédla se. Měla dojem, že útok přišel z protějšího chodníku. Zapátrala mezi chodci, ale výhled jak naschvál zakryla projíždějící tramvaj. Zatraceně.
Teprve teď si uvědomila, že Ondra zuřivě mává popálenou rukou a ve druhé svírá stříbrný odznak.
„To si vypiješ,“ vrčel.
„Idiote, přišlo to tamhle odtud,“ vyjekla Lada.
Chtěla přeběhnout ulici a pokusit se najít nějakou stopu, jenže z proudu lidí se právě vyloupla postava v černém. Nezaměnitelný plášť muže skrýval před zraky obyčejných, ale každý čaroděj hned věděl, o co jde.
„Nějaké potíže, pane?“ zeptal se strážník komisně.
Ve stejném okamžiku Lada zmizela.

Lada rychlým krokem prokličkovala několik pasáží.
Snažila se přitom vypadat jako dáma, která pospíchá, aby jí nezavřeli oblíbený módní butik, nikoliv jako osoba na útěku. Aniž se zjevně rozhlížela, využívala výkladní skříně a zrcadla, aby se přesvědčila, jestli ji zas někdo nesleduje.
Žádný černý plášť nezaznamenala, ale podezřelý muž s tváří zabořenou do novin ji přinutil zahnout do nejbližší kavárny. Na pár vteřin se posadila k nejzazšímu stolku, ale sotva muži zakryla výhled nějaká zamilovaná dvojice, okamžitě vyskočila, vklouzla na toaletu a znovu se přemístila.
Tentokrát se objevila v úzké křivolaké uličce, kterou chabě osvětlovala jen pochodeň zaražená do kamenné zdi.
Byla v čarodějnické čtvrti.
Tady už ji podle stop magie těžko někdo vysleduje. Zato pravděpodobnost, že narazí na strážníka, je mnohem větší.
Obezřetně vykoukla za rohem a proběhla krátkým podloubím. Když se letmo ohlédla, spatřila místo uličky upravenou a slavnostně osvětlenou zahradu, kde se právě scházeli hosté.
Další průchod ji přivedl rovnou na náměstí, jediné místo v čarodějnické čtvrti, které se neproměňovalo a zůstávalo stále stejné.
Strážníka si všimla hned a splynula s nejbližší zdí. Rozvážně kráčel zády k ní směrem k hospodě Jednooké Martinky. Zřejmě je na normální obchůzce, ale upozornění už jistě dostal.
Lada provázela strážníka pohledem, dokud nezmizel v postranní ulici. Teprve potom se odvážila přeběhnout náměstí a zabušit na Břetislavovy dveře.
Břetislav k její úlevě otevřel téměř hned.
Jeho napjatý výraz naznačoval, že čekal, až přinese nějaké zprávy. Spěch, s nímž vpadla do obchodu a zabouchla dveře, ho vůbec neuklidnil.
„Co se děje?“
„Dejte mi něčeho napít a všechno se dozvíte.“
O několik minut později už se s cigaretou v jedné a skleničkou koňaku v druhé ruce choulila v Břetislavově měkkém křesle a líčila zděšenému starožitníkovi vývoj případu.
„Váš talent znepřátelit si každého, koho potkáte, je vskutku nevídaný,“ povzdechl si Břetislav, když skončila.
„Někde jsem musela udělat chybu,“ uznala Lada. „Ale teď mě nejvíc zajímá jiná věc: Dostal jste můj dopis?“
„Máte na mysli to infantilní přáníčko drahému strýčkovi k narozeninám?“ opáčil Břetislav uraženě. „To jsem dostal.“
„Schoval jste si obálku?“ nadskočila Lada netrpělivě.
Břetislav otevřel zásuvku psacího stolu, štítivě uchopil dopis konečky prstů a podal jí ho.
O popsaný list uvnitř se Lada nestarala. Zato rozříznutou obálku prozkoumala velmi pečlivě.
Byla z obyčejného bílého papíru s šedou vložkou bránící prosvítání a bez předtištěných linek. Přesně taková, jakou Lada skutečně použila, jenže tyhle obálky se daly koupit v každém papírnictví. V pravém horním rohu se skvěla povědomá známka s motivem nějakých květin a poštovní razítko.
Zaměřila se na adresu úhledně vyvedenou modrým inkoustem:
Vážený pan
Břetislav Sojka
Obchod na Náměstí
Staré Město
Ani teplo z krbu a doušek koňaku nedokázaly zahnat mrazení v zádech. Přísahala by na živý oheň, že písmo je její vlastní, tak dokonale bylo napodobené. Zamrzelo ji, že nedokáže nahmatat zbytkovou magii jako Evžen Vulpes. Něco tam ulpět muselo.
Vylovila zápisník. Mezi stránkami našla útržek papíru, který sebrala mrtvé ježibabě, a přiložila ho na obálku.
Slabiky stí a sto se perfektně překrývaly.
„Šílená představa, že Krok ví kdo má kousky mého písma a může kdykoliv použít stopovací kouzlo. Podle toho, jak divně se na poště nesou hlasy, to klidně může být třeba i kotelník,“ navztekala se Lada. „Moment, jen jim to zatrhnu… Máte tu šalvěj?“
Břetislav jí ochotně posloužil a Lada se pustila do zaříkávání:
„Mha přede mnou, mha za mnou, už nemáš moc nade mnou. Moje stopy klam a lež, nikdy víc mě nenajdeš.“
Rozemnula v dlaních šalvějové lístky se špetkou soli a potom si směsku nasypala do kapes a do bot.
„Snad to bude stačit,“ mumlala si.
„Uvažoval bych především o té ženě u přepážky,“ vrátil se Břetislav k možným podezřelým. „Měla nejlepší příležitost.“
„Jasně. Nebo to mohla být ta druhá. Nebo v tom jedou sakumprásk všichni.“
Lada vložila pravý útržek do obálky a celé psaní si schovala do kabelky.
„Udělali to chytře. Dopisu se ani nedotkli, ale obálku si nikdo moc neprohlíží a většina lidí ji hned zahodí. Kdybych ten papírek náhodou nenašla, nikdy bych na to nepřišla. Proč tak zpanikařili?“
„Je nasnadě, že chtěli zjistit, kdo jste a jaký důvod k vyptávání na Ladislava Malinu máte.“
„Jenže ty ženské mi přece mohly říct, že už tam nepracuje. Místo toho jedna tvrdila, že nikoho takového nezná, a druhá neodpověděla vůbec, ale sotva jsem vytáhla paty, poslaly za mnou ježibabu. Mimochodem, jeden by nevěřil, jaké mají styky. Podle toho, co říkal ouřada z Vyšehradu, se o výskytu ježibaby v Praze vůbec nevědělo! Tipuju, že se na mě přilepila někde na okraji Šervůdu, ten druhý přímý vchod do doupěte je odtamtud pár kroků. Podřízly ji, protože jsem si jí všimla? Proč? Abych ji nemohla vyslechnout? Vždyť bez Evženovy pomoci bych ji ani nenašla. Nebo mě měla zabít a úkol nesplnila? To by bylo jako jít na komára s kanónem. Ledaže by její smrt se mnou nesouvisela. Válely se tam nějaké peníze…“
Břetislav si zamyšleně narovnal brýle: „To by byla zvláštní náhoda.“
„Viďte.“ Lada chvíli tiše pozorovala, jak se pramínek kouře fialově třpytí ve světle lampy. „Něco vám povím. Kolem toho Maliny se muselo odehrát něco nepředstavitelně příšerného. Ať je to, co je, pravděpodobně to neskončilo. Vsadím svoje růžové bačkory, že vyčmuchal něco, co se ještě pořád děje.“
„Jak do toho zapadá ten mládenec z utajení?“
„To bych taky ráda věděla. O Malinovi něco ví. Má strach. Nevylučuju, že mě v té vinárně zdržoval schválně. Na druhou stranu mě sám přemlouval, ať se domů přenesu, aby mě někdo v noci nepřepadl, a o tom magickém echu mi řekl pravdu. Evžen Vulpes to potvrdil.“
„Tvrdíte, že upravil paměť důležitým svědkům. Co když ovlivnil i ty ženy na poště? Stále se nemohu smířit s představou, že zaměstnankyně pošty otvírají dopisy.“
„To je nápad! Třeba není takový pitomec, jak vypadá, a moc dobře poznal, že já tu zelenou kletbu nevyslala, ale hodila se mu, aby mě nechal zatknout a vyřadit z akce.“ Lada s námahou potlačila zívnutí. „A třeba pitomec je.“
„Měla byste se obrátit na Vyšehrad.“
„Tam už jsem byla,“ namítla Lada znechuceně. „Můžu být ráda, že mě rovnou nezavřeli.“
Břetislav se zamračil: „Měl jsem na mysli důvěryhodnou osobu. Máte tam přece kontakty.“
Lada pokrčila rameny: „Znám jednoho chlápka z vražd. A šéfa utajení. To je slušný člověk, jenže co bych mu asi tak řekla? Váš podřízený se mě pokoušel opít a když jsem s ním mluvila podruhé, začal mu hořet rukáv. Prosím, pane komisaři, udělejte s tím něco.“
Opřela si hlavu a unaveně přivřela oči. Den nabitý horečnou činností a sklenka koňaku místo večeře si začínaly vybírat daň.
„Od Vyšehradu abych se teď naopak držela co nejdál. Pořád nemám nic v ruce. Musím si to promyslet...“
Ještě si matně uvědomila, že jí Břetislav jemně vytáhl z prstů nedokouřenou cigaretu, a usnula jako dřevo.

Ráno se Lada probudila poměrně pozdě. Zjistila, že leží pod huňatou přikrývkou v křesle přeměněném na pohodlnou pohovku.
Na stole objevila dva ještě teplé loupáky s máslem a medem a konvičku s bílou kávou. Hladově zhltla na své poměry luxusní snídani a vydala se najít koupelnu.
Když po chvíli seběhla ze schodů, připadala si jako znovuzrozená a plná energie.
Břetislav už pilně pracoval. Zkoumal pomocí lupy a vyvolávacích kouzel jakousi pokroucenou dřevěnou sošku a pečlivě zapisoval podrobné poznámky.
„Díky za snídani,“ zazubila se Lada. „Co děláte?“
„Zařazuji novou akvizici,“ zabručel Břetislav. Vyrušení mu zjevně nebylo vhod.
„Já hned vypadnu, jen si to tady trochu uspořádám.“ Začala se přehrabovat v kabelce. Pod rukou jí něco kovově zachřestilo.
„U sester, nejsem já pitomá?“ vykřikla Lada. „Kvůli té honičce jsem na to včera úplně zapomněla!“
Vytáhla krabičku od čaje, kterou dostala ve vydavatelství.
Pokusila se ji otevřít, ale ač zabrala vší silou, víčko drželo jako přiletované.
„Au.“ Naštvaně odkousla ulomený nehet a zaútočila na rezavý plech kouzlem. Rohy nádobky se začaly škvířit a tavit.
„Proboha, nechte toho!“ zhrozil se Břetislav. „Vždyť můžete obsah nenapravitelně poškodit! Vaše barbarské způsoby mě nepřestávají šokovat. Dejte to sem.“
Stáhl si rukavice z ještěrčí kůže, vzal krabičku do dlaní a soustředil se. Za okamžik se rozzářila jemným světlem a víčko lehce odskočilo.
Jak Lada napůl očekávala, uvnitř byl klíč. Jednoduchý, z hladké tmavošedé litiny, opatřený čtyřmi zoubky a trojúhelníkovým očkem. Byl větší než běžné klíčky od skříní, ale menší než klíče k dveřním zámkům.
Nic jiného krabička neobsahovala.
„Náš drahý spisovatel byl praštěný, jak zákon káže. K čemu klíč, když chybí návod, jak najít zámek?“ protáhla Lada zklamaně.
Břetislav se k jejímu úžasu spokojeně usmál: „Domnívám se, že s tím bych vám mohl trochu pomoci.“
Otevřel jednu ze zásuvek pod pultem a po chvíli přehrabování v různých drobných předmětech vytáhl navlas stejný klíč. Jen zoubky byly jiné.
„Od čeho je?“ vyhrkla Lada.
„Od poštovní schránky,“ prozradil Břetislav. „Na poště je možné pronajmout si schránku, kam si sama chodíte vyzvedávat zásilky. Využívám ji jen sporadicky, už několik let jsem ji nepotřeboval, ale stále si ji držím. Vykupuji občas starožitnosti i od obyčejných, osobnímu jednání někdy předchází korespondence, a pak se taková adresa hodí.“
Lada vykulila oči a plácla se do čela: „Jednoduché a výborné řešení, že mě to hned nenapadlo! Kam jinam by si pošťák uložil něco tajného než do skrýše, kterou má po ruce! Kde tam ty schránky mají?“
„Musíte použít boční vchod z vedlejší ulice,“ vysvětloval Břetislav. „Vyjdete do prvního patra a sama si najdete svou schránku. Sedí tam služba, obvykle jen jedna úřednice, ale už se mi také přihodilo, že tam nebyl vůbec nikdo. Je tu ovšem jistá potíž. Těch schránek je velmi mnoho. Vaši totožnost nikdo zjišťovat nebude, musíte ale samozřejmě znát správné číslo.“
Lada nakrčila nos: „Znělo to příliš krásně, aby v tom nebyl nějaký zádrhel.“
Začala si prohlížet odloženou krabičku. „Malina přece věděl, že bez čísla schránky ta ženská klíč použít nemůže. Buď jí ho řekl a ona mně ne a v tom případě je to v háji, protože Jandák jí smazal paměť, nebo bude někde na tom obalu.“
Pečlivě prozkoumala zlatohnědý lak s čínskými znaky a stylizovaným obrázkem šikmooké dámy v pestré róbě. Rzivé skvrny písmo místy sežraly, přesto pár čísel našla. Množství. Neúplné datum spotřeby před téměř pětadvaceti lety.
Nezbyde než vyzkoušet různé kombinace nebo dostat nějaký geniální nápad.

Kouzelný budík majestátně trůní na nočním stolku. Báječná věc, nepostradatelná v každé čarodějnické domácnosti.
Tiká jemně a konejšivě, nikdy se nezpozdí ani nepředběhne, upozorní na vrcholící magické síly dne i noci, dokáže varovat před požárem i povodní, a dokonce i před zemětřesením. Spustí poplach, snaží-li se do domu proniknout nepřátelská nadpřirozená entita. Přesně odměří dobu přípravy lektvarů a dalších kouzel vázaných na určitý čas.
Avšak ráno řinčí stejně protivně a neodbytně jako ten nejobyčejnější budík na světě.
Ondra Jandák poslepu natáhl ruku a nerudně plácl do mosazného kloboučku. Zvonění zmlklo.
S hekáním a vzdycháním se začal hrabat z postele. Zamžoural na ciferník. Půl deváté. Sice teď směl kvůli nočnímu úkolu na poště chodit ráno do práce trochu později, ale přehánět to nemůže a měl by sebou trochu hodit. Dmýšek je pes.
Rodiče už byli pryč. Táta byl schopný a velmi žádaný proutkař a neustále lítal po všech čertech a máma už také odspěchala do čarodějnického knihkupectví v Dejvicích, kde pracovala.
Ondra mohutně zívl a odklátil se do koupelny.
Při holení myslel na včerejší večer. Ta holka byla fajn. Pěkná, žádná sušinka, tak akorát k nakousnutí. Nesmí jí zapomenout zavolat. Po příštím rande už jistě bude povolnější. Jak ho hltala těmi obrovskými kukadly…
Ze zasnění ho nepříjemně vytrhla drobná nehoda. Seřízl si vřídek na bradě, a zatímco se s klením snažil rychle zastavit krvácení, něco si uvědomil.
Strnul s kamencem přitisknutým k bradě, zíral do zrcadla, ale svůj vyjevený obličej lemovaný rozježenými vlasy vnímal jen mlhavě. Usilovně zaháněl představu Ladiných roztomilých úsměvů a okouzlujících pohledů a pokoušel se co nejpřesněji si vybavit celý rozhovor slovo za slovem.
Teprve teď mu došlo, že ho pořád povzbuzovala k vyprávění, ale o sobě neřekla nic a vůbec se nezajímala o něho jako o chlapa. Jenom se chtěla dozvědět co nejvíc podrobností o magickém echu.
Tahala z něj rozumy! Pěkně té potvoře naletěl.
Ondra do sebe bez chuti nalil velký hrnek vodnatého kafe, při oblékání snědl housku se salámem a sešel na studený tmavý dvorek, aby se přemístil do práce.
„Vypadáš, jako by ti uletěly včely,“ uchechtl se strážník ve vyšehradské recepci.
Ondra jen něco zahučel. To je na něm včerejší fiasko tak vidět? Podškrábl se do knihy a mazal do kanceláře.
Chvíli se roztržitě přehraboval v papírech, ale Lada mu pořád ležela v hlavě. K čemu to všechno chtěla vědět?
Sotva jeho nadřízený Dmýšek vytáhl paty, Ondra už nevydržel, vyskočil a skoro poklusem spěchal do kartotéky. V první řadě si zjistí, co je ta holka vlastně zač.
Našel ji rychle, protože Lada Durmanová byla v evidenci jen jedna.
Narozena 4. srpna 1962 v Praze. Hm, je starší, než vypadá. Trvalé bydliště na Žižkově. Tam měl párkrát nějakou práci, nevábná končina. Živel oheň. GraM Budeč 1986. Trestní rejstřík čistý. A nejlepší na konec: Soukromá vyšetřovatelka.
Pic kozu do vazu, pomyslel si Ondra.
Chvíli jen oněměle zíral, pak převládl vztek. Třísknul zásuvkou pořadače, až se celá těžká dřevěná skříň zachvěla.
V tmavém koutě pod skomírající lampičkou se ozvalo káravé zasípání. Pohnulo se tam cosi, co vypadalo jako uzlíček kostí, vrásek a pavučin, který držel pohromadě jen díky vetchému zaprášenému plášti.
Správce rejstříku Čepřej Blud byl snad starší než evidence magického obyvatelstva sama. Prý pamatoval ještě magistra Kellyho v dobách největší slávy. Mimo labyrint nesčetných kartoték ho nikdy nikdo neviděl a zlí jazykové tvrdili, že ke svému psacímu stolu přirostl, ale hlavu měl pořád bystrou až moc.
Ondra si nejasně uvědomoval, že by se měl omluvit, vypadnout a přebít myšlenky na proradnou krásku usilovnou prací, jenže se z toho překvápka potřeboval vypovídat.
„Co byste dělal, kdyby se na vás přilepila blonďatá šťabajzna a vy potom zjistil, že je to soukromé očko?“ vychrlil.
Stařec se uchechtl. Znělo to trochu jako když zmačká vysušený pergamen. „V první řadě bych chtěl vědět, pro koho dělá. Lada Durmanová, že.“
Ondra se zarazil: „Jak to víte?“
„Mladých soukromých vyšetřovatelek není moc.“ S Čepřejem Bludem byla ta potíž, že nikdy nezapomněl nic, co do matriky zapsal. Pomyšlení, co všechno ví, nahánělo husí kůži. „Mohla být tvoje kolegyně, ale udělala se pro sebe. A jelikož je pořád naživu, tak v tom jistě umí chodit. To bude oříšek.“
Matrikář škodolibě zašustil a zmizel ve svém temném zákoutí.
Ondra se loudal zpátky do kanceláře. Cestou zaujatě dumal o novém úhlu pohledu, který mu Čepřej Blud nastínil.
Dědek má pravdu. Lada se podrobně vyptávala na věci, které sice málokdo ví, ale tajné nejsou. Je to všechno nějaké divné.
Jako první vysvětlení mu bleskla hlavou možnost, že Lada přišla zkontrolovat, jestli samostatný úkol neodflakuje. Jenže ředitelka čarodějnického oddělení pošty ho měla celou dobu přímo před nosem a Dmýšek si na žádné takové hrátky nepotrpí. Ten by se dostavil na oficiální inspekci nebo by se jednoduše zeptal pošťáků.
Takže ne, najal ji někdo zvenčí a echo s tím vším nějak souvisí, ale jak?
Chvíli si dokonce pohrával s myšlenkou, že by Ladě zavolal a rovnou se jí zeptal.
Už už mířil ke studni, když si uvědomil, že tohle mohla Lada udělat taky a neudělala. Z čehož vyplývá, že jde přímo po něm.
Ondrův žaludek nepříjemně ztěžkl, jako by spolykal kamení.
Přemílal si, co se u sester děje, celé dopoledne, i ve chvíli, kdy opatrně scházel po kluzkých dlážděných schodech z Vyšehradu k řece, aby si někam zaskočil na oběd.
Nad Vltavou se válela mlha, věže katedrály na protějším břehu málem splývaly s šedou oblohou. Vzduch byl cítit kouřem a prvním sněhem.
Protivně sychravé počasí jen zhoršilo Ondrovu už tak špatnou náladu. Nepřetržitý proud aut na nábřeží mu dneska připadal otravnější než jindy.
„Kam se pořád všichni ženou,“ brumlal si nakvašeně. „Kdyby tušili, že já tady kvůli nim potím krev, aby je nesežrali běsové, nevysávali je upíři ani se na ně nevrhaly wyverny. Ale kdepak, oni se jen naloží do auťáků a smradí nám do oken!“
Popravdě se zas tak moc nepředřel, během dopoledne jen sepsal pár lejster a přeskládal nějaké složky, přijal jedno hlášení o výtržnosti a vystavil příkaz k pokutě, a to bylo asi všechno. Právě šel na oběd a uspokojení z dobře vykonané práce se schovávalo stejně dokonale jako slunce za těžkými mraky.
Nedařilo se mu vypudit z hlavy brouka, kterého mu tam nasadil starý matrikář. Proč, proč, proč, omílal si pořád dokola. Napadalo ho jedno vysvětlení absurdnější než druhé a všechny vzápětí zavrhoval. Kdyby měl žárlivou manželku… nebo sám s něčí manželkou něco měl… kdyby řešil nějaký velký případ na vraždách, na pašování nebo na jakémkoliv jiném oddělení než na utajování, kdyby aspoň jeho práce na nejnudnějším oddělení z celého Vyšehradu nespočívala v úmorném oběhávání a papírování… co na tom u sester může někoho zajímat natolik, aby na něj nasadil sledovačku?
Na zvadlé trávě za zábradlím se povalovala prázdná láhev od nějakého sirupu. Bordel všude! Ondra znechuceně utkvěl pohledem na nálepce s růžovými malinami a strnul s nohou ve vzduchu.
Maliny…
Krucinál, něco s malinami včera bylo.
A vtom si vzpomněl. Když Lada přišla na poštu, vyptávala se na Ladislava Malinu. Později v rozhovoru s Ondrou už se nezmínila, ale Ondra to jméno znal.
Navzdory lezavé zimě ho polil pot.
Rázem se otočil a upaloval zpátky nahoru.
Byl tenkrát zaměstnaný na oddělení sotva rok, když se objevila ta pitomá brožurka, z níž bylo zřejmé, že někdo prolomil utajení. Začali věc řešit, jenže vzápětí vypukl skandál s černou sanitkou. Jedna z největších afér v čarodějnické komunitě za poslední půlstoletí. Dmýšek, Ondrův šéf, tehdy úzce spolupracoval s oddělením vražd a nevěděl, kam dřív skočit, a vůbec celý Vyšehrad byl vzhůru nohama. Shánění důkazů a zatýkání podezřelých pod tlakem rozčilené kouzelnické veřejnosti vyžadovalo účast každého, kdo mohl aspoň trochu pomoci.
Tady patrně vězí zakopaný pes.
Protože brožurku nechal na starost Ondrovi a jemu se vůbec nechtělo jednat s nějakým obskurním obyčejným vydavatelem, shánět po všech čertech hloupé brožurky a dohadovat se s jakýmsi pisálkem. Vývoj kolem černé sanitky ho pochopitelně zajímal mnohem víc, a tak jen poslal strážníkům rutinní příkaz k zabavení závadného materiálu.
O něco později se Dmýšek o případu letmo zmínil v tom smyslu, že ze spisu zjistil, že všechno je uzavřené a v pořádku. To byla v zásadě pochvala a Ondra ho při tom nechal, ačkoliv neměl ponětí, kdo a jak věc uzavřel.
Nejistou liknavost vystřídala frenetická aktivita.
Nejdřív ze všeho se Ondra spojil se svým kontaktem u obyčejné policie. Byla to paní ve středních letech, slabá čarodějka vdaná za obyčejného, která pracovala na oddělení Prahy 1 jako sekretářka. Zároveň měla na starosti sledování nadpřirozených a magických incidentů, jejich hlášení na Vyšehradě a vyřizování administrativní agendy tak, aby v záznamech obyčejné policie nevznikly nesrovnalosti.
Poté, co se Ondra zeptal na Ladislava Malinu, ho nechala dost dlouho čekat a vařit se ve vlastní šťávě. Konečně se ozvala a sdělila mu, že Malina je už čtyři roky hlášený jako nezvěstný. Policie případ prozatím odložila, dokud se neobjeví nějaké nové skutečnosti.
Ondra se zděsil. Přerušil spojení, aniž poděkoval.
V hlavě mu jako obří zvon dunělo jediné slovo.
Průšvih.
Dokázal si zhruba vybavit, že nařídil stažení té knížky, ale o autora ani další zúčastněné osoby se dál nezajímal. Jestli se ukáže, že něco zanedbal, jakože asi ano, když teď Lada Malinu shání, Dmýšek ho přetrhne jak hada, o tom nebylo pochyb.
Aby se vzpamatoval, zaskočil si na cigaretu, i když kouřil jen výjimečně. S trochu rozhoupaným žaludkem se vzápětí pustil do toho, co uměl nejlépe. Prohrabávání papírů. Jeho vlastní poznámky z té doby už dávno skončily bůhvíkde, ale v centrálním archivu se ukládají složky každého uzavřeného případu. Odnepaměti a na věčné časy.
Nejstarší záznamy chrání pevné ohnivzdorné a vodovzdorné truhly a nahlížet do nich smí jen zkušený historik, který předloží velmi dobrý důvod, protože pouhý nešetrný dotek nebo prudší dech může křehké listy nenávratně zničit.
Novější spisy se třídí podle let a taky podle oddělení a druhu případů. Jinam patří přestupky, zločiny, které skončily soudem, a ještě jinam odložené události, u nichž stíhání pachatele není možné. A zase jinak se ukládají případy, které nějak souvisí s nelidskými bytostmi, a jinam incidenty s obyčejnými. Nejsložitější je správně zařadit čaroděje, kteří spáchali nějaký obyčejný zločin bez použití magie, nebo obyčejné, co se zapletli do magických záležitostí.
Jandák měl zhruba představu, kde asi hledat, ale brzo zjistil, že tak snadné to nebude. Mladičký strážník ve službě byl nováček ještě bezradnější než Ondra.
Po hodině marného pátrání se vzdal. Škoda že Čepřej Blud nesedí tady místo v matrice, myslel si vztekle. Jak by se teď hodil.
„Já si napíšu, co přesně potřebujete, a jestli to najdu, dám vám vědět,“ navrhl strážník. Natáhl se po peru a lístku papíru. Přitom nechtě zavadil o štos složek, které ležely na kraji stolu. Horní desky se odsunuly.
„Ukažte?“ Ondra nečekal na svolení a rychle vytáhl jednu složku z prostředka štosu.
„To je ono,“ konstatoval užasle. „To mi teda vysvětlete, proč to leží tady?“
Strážník rozpačitě vtáhl hlavu mezi ramena: „Asi to měl někdo vypůjčené a vrátil to dneska dopoledne. Zrovna jsem se chystal všechno zařadit zpátky na místo, když jste přišel.“
Ondra mladíka sjel přezíravým pohledem: „A neválí se to tu náhodou už týden, měsíc nebo pět let?“
Strážník se urazil: „Já se neflákám.“ Patřičně zdůraznil osobní zájmeno.
Ale Ondra neměl čas na hádku. Netrpělivě spis rozevřel.
Vzápětí se ho zmocnil pocit, že se vyšehradská skála trhá na dvě poloviny.
Vlastně ne, ani zemětřesení by ho tolik nešokovalo.
Šedohnědé desky z tuhého kartonu obsahovaly jen čtyři listy papíru sepnuté kovovými kroužky.
První byl Ondrův vlastní příkaz k zabavení nákladu.
Následovaly zprávy o vyřízení, včetně zápisu z jednání s obyčejnou tajnou policií, protokol o přísaze mlčenlivosti a protokol o disciplinárním řízení se strážníkem, který informace vynesl a umožnil jejich zveřejnění.
Všechno úhledně sepsáno Ondrovým písmem a opatřeno jeho vlastnoručním elegantně vykrouženým podpisem a Dmýškovou parafou.
Zíral na černé řádky, až se rozplizle rozvlnily a zaryly se do mozku jako jedovatá chapadla.
To není možné! To je šílené! To je… nevyslovitelné.
„Není vám něco?“ znepokojil se strážník. „Úplně jste zezelenal.“
Ondra se přinutil soustředit na nízkou kamennou klenbu stropu. Jediný pevný bod ve světě, který rázem ztratil smysl.
„Kdo to měl půjčené?“ zachraptěl.
Mladík pokrčil rameny: „To vám asi nepovím. Bylo tu za dopoledne víc lidí a víte, jak to chodí. Prostě to házejí na stůl a když nic dalšího nepotřebují, jdou hned pryč. Vrbenský z vražd. Simon od strážníků. Binka z nelidských tvorů. Nějaký hlavoun z Velké rady, bylo mi trapné zeptat se ho na jméno, protože se tvářil, že přece musím vědět, kdo je. Jo a ještě někdo z démonologie, taky si ho nepamatuju jménem. Jsem tu nový,“ uzavřel omluvně.
„Dobře. Tak teď si to vypůjčím já.“
Strážník kývl.
Ondra ještě chvíli čekal, jestli si výpůjčku zaznamená, ale když se nic nedělo, vybuchl: „Proč tady sakra máte takový bordel? Co když vám tu složku už nevrátím, he? Co když ji zničím nebo pozměním? Co pak budete dělat? Víte vůbec, jak se jmenuju já?“
Mládenec zrudl: „Ale… není to zvykem... kdo a proč by… sem veřejnost nesmí, nikdo mimo Vyšehrad… přece byste neudělal nic nedovoleného…“
„Zatracenej šlendrián.“ Ondra vypálil z archivu a neopomněl pořádně za sebou prásknout dveřmi.
V kanceláři znovu spis důkladně prostudoval a čím déle ho pročítal, tím víc panikařil.
Písmo souhlasí, za podpis by dal ruku do ohně. Až na to, že tohle nenapsal on, není to jeho zpráva!
Jméno Ladislav Malina zmizelo. Místo toho papíry označovaly za viníka strážníka Emila Jahodu. Prý vynášel informace za peníze, vydavatel toužil po senzaci, tak mu ji poskytl. Jenže to je lež! Lež jako věž!
Ondra Jahodu znal. Přátelil se s jeho otcem a byl to vlastně on, kdo mu vnukl myšlenku dát se k policii. Ten by nikdy nic podobného neudělal, velice si na své bezúhonnosti a oddané službě čarodějnické veřejnosti zakládal, až to bylo kolikrát k smíchu. Předloni šel do výslužby, ale s oceněním a poděkováním za dlouhá léta vzorného plnění povinností! Letos na jaře umřel.
Za oknem poletoval uschlý zkroucený list kaštanu a Ondra s ním pocítil zoufalou spřízněnost.
Nic by se nestalo, Jahoda by neměl falešný posmrtný škraloup a Lada by neběhala po pražských ulicích a nesháněla se po Ladislavu Malinovi, kdyby se na to tenkrát sám nevykašlal. Aspoň kdyby si ten protokol přečetl, jakmile se Dmýšek zmínil, že případ je uzavřen. To se ještě dalo něco dělat.
Teď už může udělat jen jedno: postarat se, aby nikdo nezjistil, jak to zvoral.
Vrátil spis do archivu a spěšně se vydal do Černé ulice.
Tam někde by měl sídlit ten vydavatel, kterého Ondra nikdy v životě neviděl, ač s ním podle protokolu vedl důkladné vyšetřování včetně předpisové úpravy paměti.

Část II

Komentáře

Obrázek uživatele kopapaka

...jenom zírám!
Výborné!