Výlet

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Štítky: 

Povídka pro ave o tajném výletě do lesa vzniklá v rámci DMD 2018.

Výbava

Tajná výprava do začarované rokle vyžaduje důkladnou přípravu.
Amulety, pořádnou svačinu, kamenný nožík, provaz…
„Jirka slíbil přinést lampičku, co nikdy nezhasne,“ šeptal Bořek vzrušeně.
Radka přidala ohmataný sešit: „Drahošovy návody na zažehnání lesních strašidel. Chybí něco?“
Chlapec prohrabával batoh: „Potřebujeme kloudnou zbraň. Ideálně ze stříbra, jeden nikdy neví.“
„To neseženeme.“ Radka se zamyslela: „Leda… počkej.“
V nestřeženém okamžiku se vplížila do kuchyně prohledat kredenc. Vydolovala těžkou plochou krabici. Vítězoslavně přiběhla se dvěma stříbrnými noži.
„Máma nám vynadá,“ podotkl Bořek.
Radka pohodila hlavou: „Říkala, že ty příbory po prababičce budu mít jednou do výbavy. Tak se snad můžu vybavit už teď.“

Téma: Věno

Soumrak v lese

Lahodná chuť. Trnoucí zuby. Čarovná ledová voda v kolébce z dětských dlaní. Přebytečné krůpěje se marnotratně rozstříknou po zelených listech. Krvavě zrudnou. To nic, jen poslední červánky.
Tři páry hbitých nohou, stébla trávy se ohýbají pod lehkými kroky. Tudy vede stezka.
Výbuch smíchu probudí prvního nočního ptáka. Sýček mžourá ještě poloslepýma očima. Nevidí, ale ví.
Ruka pohladí kůru vonící pryskyřicí. Borovice vpije otisk prstů.
Měkké podrážky hledají oporu, pár kamenů se skutálí ze svahu. Hranaté milníky v temně zeleném příšeří. Tudy prošli.
Děti se prosmeknou úzkou průrvou do černého lesa. Zakázané území. Nikdo netuší, kam se vydali.
Omyl.
Někdo ví.

Téma: Němí svědci

První tři kroky

Natřikrát zamčený les, aby sem nikdo nevlez.
Třikrát smočit prsty v kaluži ze srnčí stopy.
Třikrát se otočit pod lískou.
Třikrát zaťukat na bezový kořen.
A už jsou tu všichni tři, vážní a obezřetní a zároveň dychtiví poznat taje začarovaného lesa. Natrhat ty nejsladší jahody. Najít devatero divotvorných bylin a sedmero zázračných hub. Nakouknout do měsícem postříbřené studánky a spatřit vlastní budoucnost. Přeskočit bludný kořen. Dotknout se rozpraskaného kmene tisíciletého mluvícího dubu. Možná i tajně pozorovat víly, z bezpečné dálky rozeznat ohnivý tanec fajermonů. Hrdinsky snést vytí hejkala a poprosit skřítka o šálivý zlaťák.
Temný les tiše šumí. Láká. Varuje.

Téma: Tři krát tři

Kdo tady velí?

Hodinářův Jirka pozvedne svou očarovanou lucernu: „Aby bylo jasno, vůdce výpravy jsem já. Jsem nejstarší a nejlíp prokouknu tmu.“
„Jenže já,“ opáčí Bořek naježeně, „jsem tady na rozdíl od tebe už jednou byl. S tátou pro dřevo na hůlky.“ Tehdy ho Evžen bezpečně provedl tajnými liščími cestičkami. „Liškomágovi v černém lese nic nehrozí, stačí vědět, kudy jít,“ opakuje otcova slova.
Radka mlčí, dokud ji role mladší sestry neomrzí.
„Jirka není liška a ty si cestu beztak nepamatuješ. Tamhle někde šumí voda. Vezmeme to podle potoka, ať nezabloudíme. Potom se uvidí.“
První sebejistě vyrazí naznačeným směrem.
Klukům nezbývá než ji následovat.

Téma: Královna cest

Proti proudu

Cesta na druhém břehu vypadá schůdnější. Přelezou po kluzkých kamenech, přebrodí hlubší tůňku. Voda studí.
Jdou husím pochodem. Zlehka našlapují, rozhrnují kapradí, se zatajeným dechem pozorují tančící stíny. Radka plnými doušky nasává vůně nočního lesa. Jaké blaho!
Do lucerny prudce narazí smrtihlav velký jak dětská dlaň. Vyděšeně vyjeknou. Jirka radši schová lampičku pod bundu. Kdo ví, co by ještě přilákal.
Ze stříbřitého oparu se noří tlusté kmeny jak znetvoření skřeti. Tam! Světlušky nebo bludičky? Tichý šelest sovích křídel nad hlavou. Zamručení v neproniknutelném houští.
Poslední Bořek má dojem, že slyší cizí kroky. Něco probudili? Někdo je sleduje?
Nic však nevidí.

Téma: Probuď se!

Kroky

Bořek uzavírá řadu.
Přestává ho zajímat, jaké nové podivnosti se jim postaví do cesty. Stále častěji se ohlíží. Jeho neklid roste.
Drkne do Radky: „Slyším kroky. Někdo jde za námi.“
Dívka okamžitě strne.
„Asi divočák,“ zasměje se Jirka.
Bořek nervózně zasyčí, děti ztichnou. Zaposlouchají se.
Pomalé pravidelné praskání větviček pod těžkou nohou, šustění rozhrnovaného listí, namáhavý dech.
Bořek zakryje Radku zády. Rychle se rozhlíží po vhodném úkrytu.
Má strach.
Ze tmy se vyšine tlustá babka zachumlaná v šátku, kolébá se stále blíž.
Bořek se uvolní. Nějaká kořenářka.
„Dobrý večer.“
Vtom měsíc ukáže šedý krutě hrozivý obličej.
Zablýskne se ostrý srp.

Téma: Poslední hrdina

Zdrhat!

Dají se na útěk. Prchají vzhůru do stráně, jediná možnost. Přeskakují kořeny, proplétají se mlázím, zachytávají se drsných kmenů, aby získali oporu. Lapají po dechu, srdce buší až v krku, tepny ve spáncích div neprasknou, ale hrůza dává nohám křídla, strach napomáhá obratnosti, děsem rozšířené oči včas varují před překážkami. Rychle, rychle! Přidejte, leťte!
Ještě kousek a budou nahoře, tam se ztratí v houštině.
Vzadu hrozivé funění, hněvivé brblání. Těžké tlápy dusají po jehličí, pravidelně, neúprosně, temný zvuk kroků překrývá dokonce i šumění stromů, rozechvívá zemi.
Jirka se na okamžik ohlédne. Vykřikne zděšením.
Babizna je stěží krok pozadu. Rozmachuje se.

Téma: Buben

Na dosah

Jirka zavřískne, chodidlo pálí, nemůže se postavit.
Kamarádi ho popadnou v podpaždí a z posledních sil vlečou nahoru.
Baba jim supí v patách.
Radka si shrne šátek na zpoceném krku. Hlavou bleskne nápad.
Šáteček. Dárek od mámy. Památka na nástup do prvního ročníku v Budči. Její zamilovaný, šedomodrý s drobnými bílými kvítky, z nejlepšího hedvábí. V horku chladil, v zimě hřál a prý má i schopnost chránit v nouzi nejvyšší.
Není čas váhat.
Radka jemnou látku s lítostí strhne. Upustí šátek za sebe.
Vyvalí se mlha hustá jako mléko, neproniknutelná běloba pohltí řídkou tmu, zastře babici zrak.
Děti prchají dál.

Téma: První třída

Kordula

[Zvuky nočního lesa, namáhavé oddychování, praskání větviček]
Jirka: (kvílí) Kordula! Nemáme šanci. Prokouše mlhu a useká nám nohy!
Bořek: (funí). Neřvi! Udělal bych ochrannej kruh, ale potřeboval bych slídu, u Želmíra.
Jirka: (šeptá) Já ho umím se stříbrem. Jenže to taky nemáme.
Radka: Máme! Stříbrnej nůž! Dělej!
Jirka: Tý jo, dej to sem.
[Tiché cinkání, tajuplná hudba. V pozadí sýček]
Jirka: (šeptá) Polezte. (naříkavě) Jauvajs.
Radka: Kde mám kapesník? Ukaž tu nohu, zavážu ti to.
Bořek: (velmi tiše) Mlha už se zvedá, zas je černo. Číhá ve tmě. Čeká. Třeba bude čekat do rána.
Radka: (ještě tišeji) Třeba neodejde nikdy.

Téma: Tma tmoucí - rozhlasová hra

Beznaděj

Kordula čeká. Číhá. Ani se nepohne, splývá s tmavým kmenem buku. Stříbřitý srp výhružně zrcadlí měsíc na nebi.
Děti se krčí v těsném klubku. Třesou se strachy i vlhce pronikajícím chladem. Přesezené nohy brní, zraněné chodidlo bolí. Únavou se klíží oči, avšak na odpočinek ani pomyšlení, v žaludku kručí, ale sevřené hrdlo nepropustí ani drobeček ze zbytku rozlámaného chleba. Vteřiny se vlečou jak dlouhé minuty, minuty se zdají hodinami. Do úsvitu nekonečně daleko – a co bude pak?
Radka si otírá nos. Jirka šeptem lamentuje, proč nezůstal doma. Byl to Bořkův nápad!
Bořek se zoufale rozhlíží po jiskřičce naděje. Nikde nic.

Téma: Na dně

Útok

Bořek se neklidně vrtí, sedí na něčem pichlavém. Bodláky, to ještě scházelo. Moment… bodláky?
„Radko, proč máma doma suší bodlákové paličky?“ vydechne.
„Dodávají sílu. Chrání proti zlému čarování a vyhánějí temné bytosti.“ Radka se zajíkne. „Páni.“
Bořek rázem ožije. Stáhne si rukáv přes dlaň a už odřezává tuhé stonky.
„Ber jen ty se zralou hlavičkou,“ radí sestra vzrušeným šeptem.
„Co chcete dělat?“ nechápe Jirka.
Bořek bojovně třímá v jedné ruce stříbrný nůž, v druhé trs bodlákových květů. Energicky přebírá velení.
„Ty nemůžeš chodit, tak zůstaneš tady. Až dám znamení, rozsvítíš. Radko, jsi připravená? Na ni!“
Liščata se vyřítí z kruhu.

Téma: Bodláčí

Na průzkum

Kordula zlobně syčí, hrozí srpem, avšak stříbro s cinknutím narazí na stříbro.
Rozvášněná liščata nedbají nebezpečí, magická zbraň jim dodává odvahu. Divoce dorážejí, bodlákové švihance prší, květy propalují černé díry do šedého hábitu, až se baba rozprskne v bělavé chmýří. Větřík ho roznáší ke špičkám smrků.
Děti propuknou v jásot.
Jirka najednou vystřízliví z vítězného opojení: „Má někdo ponětí, kde jsme?“
Rozhlížejí se. Nadšení vyprchává.
„Koukněte!“ Bořek první zahlédne drobné žluté světlo. Náhle se tiše rozzářilo v dálce mezi stromy.
„Třeba tam někdo bydlí.“ Radka netrpělivě poskočí. „Jdu to očíhnout.“
Nečeká na souhlas. V liščí podobě proklouzne houštinou a zmizí.

Téma: Dcera svého otce

Zhasla

Zhasla navždy. Sloužila věrně, prozařovala temnotu, vedla kroky nejistých, odhalovala skrytá tajemství, neúnavně rozlévala vlídné světlo, těšila v tísni, vnášela klid a pokoj do tiché samoty, vedla oči čtenářů po moudrých řádcích.
Sycená vsazeným kouzlem nikdy nezhasínala. Až do osudového okamžiku, kdy uprostřed černých lesů její netrpělivý uživatel zakopl a křísnul s lampou o tvrdý kámen.
Její schopnost vyprchala navždy, v žalozpěvu střepů se skončila její služba, melodický cinkot ji doprovodil na onen svět.
Těžko se smířit s jejím koncem u vědomí toho, že patřila otci a na svou poslední pouť se vydala bez jeho svolení.
Jirka jistě nikdy nezapomene.

Téma: Já nic já muzikant (nekrolog)

Okno

Radka zaslechla řinkot a rozčilené hlasy, ale jenom se letmo ohlédla.
Světlo za ní zmizelo, ale vpředu stále měkce září žlutý obdélníček a vábí k sobě jak lucerna můru.
Plíží se pod nízkým křovím, kryje se za kmeny stromů, neslyšně našlapuje po hladké trávě. Už není pochyb, že se blíží k obydlí. Komupak asi patří? Komu se zlíbilo usadit se v srdci zakletého pralesa?
Dospěje k okraji mýtinky. Obezřetně vykoukne mezi listím.
Chaloupka z omšelého dřeva a hrubého kamení se napůl skrývá mezi převislými větvemi, maličká jako domeček na hraní. Přívětivě zářící okno zve dál.
Tam nemůže bydlet nikdo zlý.

Téma: Odteď jsem optimista.

Ticho na pěšině

Chlapci chvíli čekají a jejich neklid roste. Mysleli si, že Radka bude vmžiku zpátky se zprávami, jenže po děvčeti není slechu dechu.
Bořek napíná uši. Jako by sám les usnul. Větve tiše ševelí, jinak ani hlásek.
Kdyby byl sám, bez váhání by vyrazil jako vítr po sestřině stopě. Jenže co s kamarádem? Přece ho tu nenechá!
Jdou oba pomalým kulhavým krokem, kudy se Radka hbitě prosmekla, tam se těžce prodírají, kde lehce přeskočila, tam nemotorně přelézají.
Bořek šeptem volá sestřino jméno. Žádná odpověď.
Okno pomrkává mezi černými větvemi.
Maják nebo past?
Bořek se plíží k chaloupce.
Sbírá odvahu nakouknout dovnitř.

Téma: Ticho po pěšině

Za oknem

V rozpraskaném okenním rámu se vypíná zlatá pavučina jak groteskní krajková záclona. Drobounké kapičky rosy se třpytí v záři napůl rozteklé voskovice přilepené na prapodivném svícnu z vybělené kančí čelisti s hrozivými kly.
Vnitřek chajdy pluje v rozpitém světle. Bořek rozezná dřevěnou kredenc a kachlová kamna. Na plotně se leskne bachratý měděný hrnec.
Radka se spokojeně rozvaluje u stolu, před sebou puntíkovaný hrnek a naložený talíř. Láduje se, jako by zapomněla na celý svět!
Vyjevený Bořek nevěří vlastním očím. Má vrazit dovnitř?
Než se na něco vzmůže, dveře se rozlétnou.
Na prahu neznámá žena. V úsměvu odhaluje špičaté ostré zuby.

Téma: Pozor kouše

Nečekaná náhoda

Bronzově zbarvený cop splývá přes kostkovanou košili k opasku záplatovaných maskáčů, šněrovací boty zjevně hodně pamatují. Kostnatý obličej a tvrdé vrásky okolo úst. Podivuhodně krásné medové oči.
„Slízáte se jak švábi na pivo,“ zubí se žena. „Radunka tvrdila, že přiběhnete cobydup!“
Pod Bořkem se div nepodlomí kolena nesmírnou úlevou.
„Vylez, Jirko,“ vydechne. Setřepe poslední pavučinky strachu. „Je to liška.“
Tuší, koho potkali. Matyldu Fuchsovou. Máminu tetu s pověstí samotářské podivínky zná z doslechu. Lidi prý nesnáší, vystačí si s liškami a lesním tichem. Raději nepátrat proč.
Dušený králík však chutná báječně, bylinkový čaj sládne na jazyku.
Zázrak jak na zavolanou.

Téma: Bez připojení

Dobrou noc

Radka už unaveně mžourá. Plné bříško uspává.
Vzápětí překvapeně nadskočí. Teta vytáhne její ztracený šátek: „Byla by ho škoda.“
„Vy jste nás sledovala…“ užasne i Bořek.
„Milý zlatý, já nosím celý les tady.“ Ukáže dlaň prorostlou jemnými kořínky. „Vím všecičko, co se kde šustne.“
Radka nerozumí, Bořka však zamrazí.
Jirka si přestane prohlížet nohu natřenou hojivou mastí. Zakaboní se. Proč nám nepomohla dřív, čarodějnice jedna. Neodváží se promluvit nahlas, přesto ho liška zpraží přísným pohledem.
„Mohli jste potkat něco mnohem horšího, to mi věř. A alou na kutě.“
Poslušně vyšplhají do podkroví.
Usínají ukolébáni vůní dřeva a tajemným šuměním stromů.

Téma: Tetovaný

KONEC

Komentáře

Obrázek uživatele Eillen

Jako malá jsem ráda koukala na seriál Bojíte se tmy?
Tak nějak mi to liščata připomněla. Úplně jsem viděla, jak se kradou do lesa, jen aby si užili trošku dobrodružství. Snad si budou pamatovat, že vyvázli jen díky velké dávce štěstí.

Obrázek uživatele Aries

Jak je znám, tak si z toho vezmou poučení, že příště aby se líp připravili a dávali si větší pozor. Rozhodně ne aby zůstali doma :-)