Pole sváru

Obrázek uživatele Aveva

Říjnové téma 4D (Ploty z kamení) mě inspirovalo. Hodila jsem si na papír krátký příběh a pak ho brutálně seškrtala, aby měl sto slov. Jenže mi té původní verze přišlo líto a tak jsem dokončila i tu. Takže si tu příběh o jednom rozděleném poli můžete přečíst dvakrát :o)

Pole sváru - mikropovídková verze

Václav a Vítek se měli až příslovečně rádi. Byli dvojčata a jejich bratrská láska se postavila zavedeným zvyklostem. Po otcově smrti hospodářství dědili rovným dílem. To krásné pole nad rybníkem pak rozdělili řadou kamenných nahrubo opracovaných sloupků. Svého času to bývalo nejlepší hospodářství ve vsi a tak snadno uživilo obě rodiny. Bratři dožili ve shodě a vzájemné lásce. Na další generace se však jejich vzájemnost nepřenesla.
Václavův nejstarší si s oblibou stěžoval, že celé hospodářství měl podle práva zdědit jeho otec. Před členy Vítkovy rodiny si neváhal veřejně odplivnout a vyzývat je, aby se přestali pelešit na jeho půdě. Odezva na sebe nenechala čekat. Rodiny se odcizily natolik, že spolu Václavův a Vítkův pravnuk v životě nepromluvili vlídné slovo.
A právě ti dva tu teď stáli, ruce zaťaté, tváře stažené odhodláním. Každý jako pevně vrostlý do své poloviny pole. Vesnická čarodějka seděla na kmeni vyvrácené břízy přesně mezi nimi a poslouchala.
“Odjakživa vedla hranice přímo od lísky k tomu nejvyššímu jeřábu v mezi,” zvyšoval Václav nejmladší rozhořčeně hlas. “A pokud se ten strom nezvedl a neodkráčel, tak se od něj kameny posunuly o dobré tři kroky do mé poloviny!”
“Pff,” odfrkl si Vítek nejmladší posměšně. “A že se hranice už léta stopu po stopě posouvá podél lískového křoví a ukrajuje tak z mojí výměry, to tě netrápí?”
“Kdyby vaše nanicdobrá rodina táhla, kam patří, žádná hranice by tu nebyla!”
“Ohó, není tak jisté, kdo by táhl! Matka nebožky kmotry mojí ženy pomáhala u porodu naší prabáby a říkala, že první se narodil Vítek, ne Václav!”
“Ty nactiutrhačné pometlo!” zalapal Václav po dechu. “Já s tebou zametu!”
Čerstvě zoraná půda se mu lepila na boty, když rozčileně, s napřaženou pěstí, vykročil k Vítkovi. Na hranici, než stihl projít mezi kamennými sloupky, ho zastavil jemný dotek. Čarodějka náhle stála vedle něj a zdálo se, že ji těžká mokrá ornice nezpomaluje. Podívala se nejdřív na Václava, potom na Vítka a lehkým krokem prošla hlouběji do pole.
“Nemusíte se bezvýsledně dohadovat,” řekla klidně, když oba minula a nechala je za svými zády. “Půda si pamatuje.”
Čarodějka sepnula ruce a chvíli třela dlaní o dlaň, pak na ruce dýchla, sehnula se k zemi a každou ruku zabořila do jedné poloviny pole. Václav ani Vítek se neodvážili promluvit. Pak se čarodějka znovu narovnala, mnula ornici mezi prsty, přivoněla si a chvíli jako by naslouchala jedné a chvíli druhé dlani.
“Můj vůl si o kámen rád drbe bok. A sloupky u lísky jsou mělčejš položené,” zadrmolil Václav tiše. “Když je vyvrátí dám je zpátky a na nějakou píď u toho nekoukám. Moh jsem se splést.”
Čarodějka rozevřela levou dlaň a spustila ruku podél těla. Zrnka hlíny padala k zemi jako malý černý vodopád. Václav se uvolnil.
“No,” začal se ošívat Vítek a díval se stranou, aby snad pohledem nezavadil o čarodějku, které se teď pozorně nakláněla k pravé dlani a prohlížela si hrst hlíny z jeho pole, jako by to bylo podivuhodné zlaté vejce. Nakonec se nadechl a vychrlil: “Jak se v mezi zlomili ty tři smrky, tak nám jeden trochu uklouzl, když jsme ho stahovali dolů. A možná jsme ty vyvrácené kameny nakonec znova postavili o kus dál. Mohlo se stát.”
Čarodějka rozevřela i pravou dlaň. Otřela špinavé ruce do sukně a obrátila se k těm dvěma, kteří ji pozvali, aby rozsoudila jejich spor.
“Co jsme si to jsme si?” zeptal se nejistě Václav a podíval se na Vítka. Ten přikývl.
“Odpusť paní Anežko, že jsme svým hloupým sporem marnili tvůj čas.”
Čarodějka se usmála. Letitý spor nakonec dojde rozřešení. Kamenný plot jednoho dne padne a pole bude znovu celistvé. Zatím stačí, že se Václav a Vítek sami dohodnou. Protože půda si pamatuje péči a lásku. Pamatuje si pot i krev. Ale ruce, které ji obdělávají nerozeznává. Půda nezná jména, ta jsou důležitá jenom pro lidi.

Pole sváru - drabble verze

Z bratrské lásky rozdělili pole řadou kamenných sloupků. Jejich rodiny to rozdělilo na generace.
Pravnuci stáli každý na své polovině. Dštili síru.
“Kameny u lesa se posunuly nejmíň o tři kroky!”
“U rybníka se stopu po stopě posouvají už léta!”
“Půda si pamatuje,” umlčela je čarodějka. Zabořila prsty do hlíny. Naslouchala.
Oba svárlivce zachvátil neklid.
“Možná jsem kámen špatně usadil, když jsem ho našel vyvrácený.”
“Možná jsem nechal vola, ať si o sloupek škrábe bok a tím ho posune.”
Čarodějka se v duchu usmála. Nakonec se dohodnou. A dobře tak, protože půda si sice pamatuje lásku a péči, ale jména nezná.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

To je krásný

Obrázek uživatele Aveva

Děkuju :o)