Budeč na konci starověku a v raném středověku V

Jelikož předchozí kapitoly se omezily jen na výčet suchých faktů a klíčových událostí, dovolíme si využít určitého oddechového času po uzavření jedné epochy, abychom se pokusili přiblížit podobu tehdejší Budče tak, jak nám ji zprostředkovávají archeologické nálezy.

***

Prameny:

Bauerová, Anna: Keltové v Čechách, Paseka 1996
Česal, Aleš; Dvořák, Otomar; Mátl, Vladimír: Utajené dějiny Čech, Ivo železný, Praha 2002
kolektiv: Budeč 1100 let, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, Kladno 2005
kolektiv: Dějiny zemí koruny české, Paseka 1992
Profantová, Naďa; Profant, Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha 2000
http://cs.wikipedia.org/wiki/Wikipedie

Poděkování Birute za cennou připomínku.

***

Budeč jakožto významná historická památka samozřejmě neunikla pozornosti archeologů. Jejich nálezy umožňují do jisté míry rekonstruovat podobu hradiště, avšak jen částečně, protože nálezy jsou jen kusé a v určitých případech pochopitelně sehrálo roli i utajení.

Počátky keltské kultury si můžeme ztotožnit s počátky doby železné (cca 800 let před naším letopočtem). Doba halštatská a rozkvět kultury a umění se vyznačuje mohutnými hradišti, která ve své době představovala téměř nedobytné pevnosti. Řemeslníci a rolníci žili ve vnějších osadách, ale v dobách nebezpečí se i oni stahovali za valy oppida. Tato dá se říci města kontrolovala řemesla i obchod, měla nejen mohutná opevnění s branami chráněnými dřevěnými věžemi, ale i praktické členění, dlážděné cesty, veřejné hostince (podle Tita Livia proslulé chutnou a levnou stravou) kultovní místa a sídlo vládce dnes zvané akropole. Dokonce razila vlastní mince. Řada skvěle zpracovaných uměleckých i užitkových předmětů z té doby se dochovala. Nejvýznamnější hradiště se nacházela na Závisti a ve Stradonicích, ale řada dalších byla po celém území dnešních Čech i Moravy. Některá jsou dodnes dobře patrná a dosud jsou předmětem archeologických výzkumů, jiná zmizela pod středověkými hrady a městy.

Budečská škola vznikla patrně někdy ve 2. až 1. století před naším letopočtem. Byla by však chyba představovat si ji jako tehdejší nejvýznamnější hradiště Závist na jižním okraji dnešní Prahy, vzdálené od Budče ostatně jen asi padesát kilometrů. V případě Budče nešlo o město ale jen o poměrně malé středisko určené výhradně pro výchovu druidů. Nejstarší zbytky opevnění pocházejí z doby knovízské předcházející ještě době halštatské. Přesto můžeme předpokládat, že tenkrát školu chránila především magie a neprostupné lesy.
Rozkvět keltské společnosti v 1. století našeho letopočtu zastavil vpád Germánů. Neklid a rozbroje mezi germánskými náčelníky a útoky Římanů z jihu, pozdější pohyb obyvatelstva po území celé Evropy známý jako stěhování národů, toto vše způsobilo, že Keltové naše území opustili nebo se asimilovali s novým obyvatelstvem.
Ne tak ale škola v Budči, která důsledně dbala na uchování čistoty druidských tradic a starobylé keltské magie spjaté s harmonií přírody a energií stromů a od Germánů převzala jen velmi málo. Germánské čarodějnictví nebylo natolik vyspělé, aby mohlo pro Budeč znamenat přínos. Jisté vlivy však dovnitř přece jen pronikly a jedním z nich bude uctívání takzvaných totemových zvířat a kouzlení s jejich pomocí. Je možné se domnívat, že k rozdělení kolejí podle charakteristik jednotlivých zvířat došlo pod germánským vlivem. Dalším důkazem vzájemných styků je germánské jméno Helga, které se objeví u významné Kaziny prapravnučky. S Germány se také objevil nový, zde dosud nepoznaný fenomén: vlkodlaci. Tak se alespoň domnívají autoři publikace Utajené dějiny Čech (str. 88). Známá odbornice na otázky lykantropie Birute tuto domněnku však zpochybňuje s tím, že „se vlkodlaci dostali na území Čech, Moravy a Slezska až s Germány, protože tento mýtus je doložený i u Keltů a starověkych Řeků a Římanů. Ovšem je pravda, že došlo k nárůstu případů této kletby.“ (Birute, soukromá korespondence, 24. 9. 2006). Doufáme tedy, že se tato velice zajímavá otázka stane předmětem samostatného eseje.
Uzavřenost vůči okolnímu světu se změnila až s příchodem Slovanů koncem 5. století našeho letopočtu. Paní Moldawa se jim po složitém vyjednávání s jejich čaroději rozhodla školu otevřít.
Nově příchozí se zavázali ctít tradice školy, ale obohatili je vlastními znalostmi a schopnostmi. Mezi nejvýznamnější patřila například schopnost komunikovat s dévy a běsy (dobrými a zlými démony) a ovládat je. Od tohoto okamžiku se škola považuje za otevřenou, přestává se bránit cizím vlivům, naopak začíná navazovat komunikaci s kouzelnickými centry jinde, přijímá jako hosty i učitele čaroděje z cizích území a vysílá naopak vlastní kouzelníky jako posly, žáky i učitele do dalších kouzelnických středisek. Prameny dokládají význam slovanských čarodějů a jejich vliv na každodenní život i převratné události, zmiňují se dokonce o „vrstvě čarodějů“ jako o významné skupině v tehdejší společnosti (Profantová, Naďa, Profant Martin, Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, str. 58). Dále se zdůrazňuje význam zaklínání a magických zobrazení (viz čáry zmíněné ve 2. kapitole) v tehdejších čarodějnických praktikách. Se slovanským živlem se prosazovalo i slovanské náboženství, mimo jiné i díky úsilí Kaziny sestry Tety.
Soustřeďme se nyní na samotnou lokalitu Budče a podívejme se na některé zajímavé objevy obyčejných archeologů.
Jak již bylo řečeno, pokud nebereme v úvahu existující pravěké osídlení, první pozůstatky ochranných valů pocházejí z pozdní doby bronzové. Můžeme však předpokládat, že tehdy škola ještě neexistovala a že byla založena později, jak jsme již uvedli, ve stávajícím sídle. Další výzkum by se mohl zaměřit na zjištění zakladatele školy a důvody, které ho vedly k výběru místa, jde však o úkol nesmírně obtížný, protože neexistují žádné písemné záznamy, a rovněž je třeba mít na zřeteli, že zkoumání Budče obyčejnými vědci je možné jen potud, jak zdejší čarodějové dovolí.
Slovanské hradby, které byly odkryty, pocházejí z přelomu 8. a 9. století a novější z 10. století. To odpovídá době válek se sousedními kmeny (viz 4. kapitola) a potřebě opevnění v období, kdy končila harmonická spolupráce mezi českým knížetem v Praze a budečskou školou. Podrobnosti přineseme v příští kapitole věnované knížeti Bořivojovi a kněžně Ludmile. Z 10. století rovněž pochází nejstarší odkryté pohřebiště, o kterém se níže zmíníme podrobněji..

Tehdejší školu si můžeme představit jako dvorec s komplexem dřevěných a kamenných budov hrazený palisádou. K dvorci pravděpodobně patřil kostel Panny Marie, tribunová podélná stavba s podkovovitou apsidou a čtvercovým přístavkem, patrně věží, z něhož zůstaly pouze základy. Dále tu stála rotunda sv. Petra, založená knížetem Spytihněvem I. po r. 895. Rotunda je nejstarší dosud stojící stavbou u nás. Jak vidno, v prvopočátcích křesťanství u nás kouzelníci neměli námitky proti stavbě kostelů na svém výsostném území a první historicky doložená přemyslovská knížata využívala Budeč jako své oblíbené sídlo. Původní „knížecí“ dvorec, tedy škola v dobách před utajením, se nacházel v místě dnešního hřbitova a archeologické zkoumání je tu již nemožné. Lze se domnívat, že kouzelníci iniciovali založení novodobého hřbitova právě zde, aby tak napomohli zničení stop po svém původním vnějším sídle.
Vražme se ještě k nesmírně zajímavým nálezům na zdejším pohřebišti. První slovanští obyvatelé své mrtvé tradičně spalovali. Až na přelomu 8. a 9. století se zřejmě pod vlivem křesťanství prosazuje tradice pohřbívání nespálených těl. Zejména z 9. století pocházejí nálezy bohatých šperků, zbraní, nádob s dary zemřelému a další pohřební výbavy. Celkem tři slovanské nekropole vydaly sbírku zajímavých šperků i užitkových předmětů, z nichž je vhodné věnovat pozornost například záušnicím, magickému šperku, který se nosil zavěšený na čelence nebo vpletený do vlasů, a jeho účelem bylo chránit nositele před uřknutím, prokletím i posednutím, „zjednodušující komunikaci mezi člověkem a ochrannými démony“ (Česal, Dvořák, Mátl: Utajené dějiny Čech, str. 54). Na pohřebišti nejblíže u rotundy je však zajímavá právě absence užitkových předmětů i keramiky. Zajímavé je také uspořádání hrobů v lokalitě zvané na Týnici, kde 12 zemřelých bylo uloženo opačně než bylo ve středověku obvyklé, tedy hlavou k východu.
„Minimálně v deseti případech můžeme na základě polohy kostry uvažovat o takzvaném protivampyrickém zásahu, vycházejícím z představy o „nemrtvých mrtvých“, kteří se po smrti vracejí a škodí komunitě pozůstalých (...) Otázkou zůstává, do jaké míry souvisí „nestandardní“ ráz nekropole s uložením pozůstatků 33 – 50 jedinců do zaniklé polozemnice.“ (I. Štefa, Raně středověké pohřebiště na Budči, Budeč 1100 let, str. 40). V této souvislosti je také zajímavé dávné přesvědčení, že upírem se může stát mrtvý čaroděj. Nelze sice tvrdit, že toto pravidlo striktně platí, ale protivampyrické zásahy v čarodějnické lokalitě by mohly nasvědčovat tendenci sdružování nadpřirozených bytostí. V této souvislosti připomínáme výskyt stejně nebo podobně opatřených hrobů (s mrtvými zatíženými velkými plochými kameny a svázanýma rukama, někdy s odříznutou hlavou) na Tetíně.
Budečské pohřebiště sice v základních rysech odpovídá odkrytým pohřebištím v jiných známých lokalitách z téže doby, zároveň však vykazuje jednu zásadní odlišnost, která nebyla jinde zaznamenána: Ve výše zmíněné Týnici nebyly v hrobech nalezeny žádné šperky ani jiné předměty, což je velmi zvláštní a pro archeology nevysvětlitelné. Můžeme snad usuzovat na oddělení nekropolí kouzelnických a obyčejných? Zřejmě ano. Tuto domněnku podporuje i „M. Šolle, který pokládal záměrně vložené předměty (vědra, keramické nádoby) za jasný doklad „pohanství“ této skupiny obyvatel“ (I. Štefa, Raně středověké pohřebiště na Budči, Budeč 1100 let, str. 41).
Dále je třeba připomenout hrob s mečem v Libochovičkách, nález na českém území velmi neobvyklý. Meč jakožto magický artefakt často využívali Keltové, a pokud se po jejich smrti nevracel nadpřirozené bytosti, která ho zapůjčila, býval kladen do hrobu kouzelníka. Tak i zde.
V souvislosti s pohřbíváním je třeba ještě zdůraznit velice důležitý nález pocházející pravděpodobně z 1. poloviny 10. století: hromadný hrob 33 – 50 jedinců, převážně (ale nejen) mužů, kteří zemřeli zjevně násilnou smrtí.
Závěrem dodejme, že archeologické nálezy potvrzují naše vývody na základě literárních pramenů o příchodu Slovanů na Budeč na samém začátku 6. století, dále dokládají relativně nízký a neměnící se počet obyvatel. To potvrzuje výše uvedené sdělení, že Budeč byla skutečně malé sídlo, kde se lidé střídali. Vyučení kouzelníci se vraceli do svého rodiště a na jejich místo nastupovali další. Nálezy také podporují domněnku, že zde žili i obyčejní, kteří zřejmě s kouzelníky obchodovali a spolupracovali.

Jsme si vědomi toho, že tato kapitola místo odpovědí vyvolává další otázky. Podrobnosti týkající se jednotlivých kouzelnických komunit a jejich zvyklostí, jakož i informace o kouzelných tvorech a magických místech mimo Budeč budou tématem paralelního seriálu. My zde navážeme na přetrženou nit toku dějin a budeme pokračovat líčením masivního nástupu křesťanství a jeho vlivu na kouzelnickou komunitu.

Časová osa

Související články:

Přehled dějin
Krok a jeho dcery
Kouzelné rohy
Bitva na Turském poli
Mezi kříži
Rotunda
Sklízí bouři