Mezi kříži VI

Obrázek uživatele Aries

„Mizeli bohové lesní, vodní, větrní i temní; truchlili pro ně mnozí, kteří se jich nechtěli odříci ve vodě křestu. Nejvíce čaroději, hádači a kouzelnice. I utíkali se dále mezi lesy, do skrytých údolí, pod hory. Tam odnesli dědky a modly, tu se jim klaněli, oběti přinášeli a kleli nového Boha.
Ale ten byl silný.
Mocně zněly hlaholy zvonů a dále hlasněji zvučely zpěvy v posvátném, jímavém šeru božích církví a okrouhlých kostelů pod modravými oblaky vonného kadidla, před oltáři stkvělými malbou na zlaté půdě i bohatou řezbou v záři svěc. -“ (Alois Jirásek, Staré pověsti české, str. 133 – 114)

Prameny:
Aveva: Útěky
Bauer Jan, Čeští světci a kacíři, Moba, Brno 2006
Bílek, Jiří, Hádanky naší minulosti 3, Euromedia Group k.s., 2003
Česal, Aleš; Dvořák, Otomar; Mátl, Vladimír: Utajené dějiny Čech, Ivo železný, 2001
Jirásek, Alois: Staré pověsti české, Praha, 1949
Profantová, Naďa: Kněžna Ludmila, Praha 1996

Za revizi a vítané připomínky děkuji Avevě a Lunkvil.

Jiráskovo líčení dramaticky shrnuje události následujícího století, a dramatické také v pravdě byly. Neklan i kníže Hostivít si uvědomovali, že se budou muset nějak vyrovnat s nástupem křesťanství. Blízkost Velké Moravy i Franské říše byla hrozivá. Jak Neklan tak Hostivít křesťanské vlivy ovšem striktně odmítali z obavy z pronásledování a narušení vlivu čarodějů na události v českém knížectví. Ne všichni kouzelníci s nimi však souhlasili.
V první řadě je třeba si uvědomit, že na českém území nehrálo tradiční slovanské náboženství tak velkou roli jako u východních a pobaltských Slovanů. To bylo dáno právě významným postavením kouzelníků, kteří se těšili všeobecné úctě, sami přebírali roli žreců a kněží pohanských kultů, ale především se věnovali magickým rituálům a praktikám. Vzpomeňme si na „vrstvu čarodějů“ zmíněnou v předchozí kapitole.
Křesťanství, které se již mnohem dříve rozšířilo v sousední Franské říši i na Velké Moravě, zjevně přinášelo i jisté výhody, protože v těchto říších bylo možné hledat spojence a případnou pomoc proti nepříteli, přijetím křtu bylo snad možné zamezit i neustálým nájezdům z Bavor. Ruku v ruce s křížem kráčela politická moc.
Tak smýšlel i Vitislav, člen Velké rady čarodějů na Vyšehradě. Ač mladý, patřil k nejmocnějším čarodějům své doby. Marně se však pokoušel přesvědčit starého Neklana o správnosti svého názoru a jejich roztržka dospěla tak daleko, že Neklan dokonce odmítal svolit ke sňatku své dcery Častavy s Vitislavem.
Zároveň využíval všechny své schopnosti k tomu, aby zatlačil nenáviděné Franky zpět za hluboké lesy a hory. V roce 849 zaznamenaly známé Fuldské letopisy: „Čechové jako obvykle, předstírajíce věrnost, pokoušejí se o vzpouru proti Frankům.“ (Naďa Profantová, Kněžna Ludmila, str. 37).
Mladý čaroděj však od svého plánu neustoupil.
Ani Častava nebyla příliš nakloněna myšlence přijetí křesťanství a oprávněně namítala, že křesťané odmítají čarodějnictví a je tedy třeba je považovat za nepřátele. Vitislav však argumentoval tím, že poznat nepřítele je vždycky užitečné. A navíc podle zpráv, které měl, ani křesťané se kouzel nezříkají a jejich kněží používají vlastní magii. „A jednoduchá rovnice křesťanství = mír s mocným sousedem se považovala za správnou.“ (Jiří Bílek, Hádanky naší minulosti 3, str. 166) Kromě toho byl přesvědčený, že situace v naší zemi bude jiná. Vládnoucí Přemyslovci jsou sami mocný kouzelnický rod a o kouzelníky odjakživa opírají svou moc. Ti nemají důvod pronásledovat čaroděje, jsou přece jedni z nich. Úzké vazby na Budeč prostě nebylo možné pominout. Tak tedy uvažoval Vitislav.
Častava se posléze nechala přesvědčit. Vitislav shromáždil třináct rodových náčelníků a vydal se s nimi do Řezna ke králi Ludvíku Němci požádat o křest. To se stalo v roce 845 a kroniky to zaznamenaly. V celé historii christianizace Slovanů nenajdeme takový případ (Bílek, str. 166). K velkému překvapení franského krále se však žádné následné hromadné obracení Čechů ke křesťanství nekonalo. Zajímavé je, že fuldský kronikář tvrdí, že výpravu vedlo pět knížat, ale následně jich vyjmenovává šest, Vitislava mezi nimi (Bílek, str. 174). To je ovšem snadno pochopitelné, pokud víme, že Vitislav nebyl kníže nýbrž člen rady čarodějů.
Tímto krokem na sebe Vitislav ovšem přivolal hněv starého Neklana. V důsledku toho musel svatbu s Častavou odložit. Svatba se konala po roce 850, kdy Neklan zemřel a Častava se ujala vedení školy.

V roce 867 zemřel kníže Hostivít a vlády se ujal jeho syn Bořivoj. Bořivoj zdědil jen malé kouzelnické nadání. Jeho manželka Ludmila z kmene Pšovanů měla nadpřirozené schopnosti mnohem větší. Některé prameny se zmiňují o její komunikaci s draky. Ale později tyto schopnosti úmyslně zcela potlačila, patrně pod vlivem poustevníka Ivana. To však předbíháme.
Ani Ludvík Němec nepovažoval zmíněné pokřtění za překážku dalšího vpádu do Čech. V roce 872 došlo v rámci boje mezi Východofranskou říší a Velkou Moravou k výpravě proti Čechům, aby nemohli pomoci moravskému králi Svatoplukovi. A Vitislav nechyběl v boji po boku mladého knížete Bořivoje.

Hostivítův syn Bořivoj se narodil na Budči a Budeč byla také oblíbeným sídlem jeho rodiny. Vedle školy nechal vybudovat knížecí dvorec a pobýval zde pravidelně jak on, tak jeho potomci, i když jeho syn Vratislav později dával přednost spíše kouzelnické radě na Vyšehradě.
Někdy v roce 874 nebo 875 se Bořivoj oženil s Ludmilou.
Je známo, že Bořivoj našel mocného spojence v moravském králi Svatoplukovi a stal se jeho vazalem asi v roce 882 Čilé styky mezi Velkou Moravou a Budčí dokládá řada nálezů, zejména šperků a dalších předmětů, například identický křížek s maskami nalezený na obou místech. Budeč přijímala více studentů z Velké Moravy než kdykoliv jindy. Poskytla také útočiště mnoha moravským čarodějům. Díky tomu získala škola řadu nových vynikajících učitelů a učitelek a opět se rozrostla. Tato Častavina aktivita však Svatoplukovi nezůstala utajena a rozhodně ho nepotěšila.
Povolal Bořivoje k sobě na Velehrad a v podstatě ho donutil ke křtu. Bořivoj nakonec svolil, když mu biskup Metoděj vylíčil budoucnost v nejkrásnějších barvách. „Staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků.“ (Kristián – Jiří Bílek, Hádanky naší minulosti 3, str. 189). Následně nechal Bořivoj pokřtít i svou ženu Ludmilu a členy své družiny a zahájil stavbu kostela na Levém Hradci.
Proti kostelu v Budči se totiž rozhodně postavila Častava. Ludmilino nadšení pro novou víru a její náhlé odmítání magie vyvolalo silné ochlazení vztahu mezi oběma ženami, které byly do té doby téměř nerozlučné.
I Vitislav dospěl k závěru, že se snad dopustil chyby, když tak rychle souhlasil s přijetím křesťanství v Čechách. Kouzelníci si stěžovali u Velké rady, že v některých místech je snižována jejich vážnost, a Bořivoj pod vlivem Ludmily jen velmi zdráhavě přijímal obvyklé rady čarodějů z Vyšehradu a Budče.
Vitislav se tedy rozhodl Bořivoje odstranit. Vyvolat proti němu povstání nebylo nic těžkého, měl na své straně většinu čarodějů. Bořivoj byl nucen uprchnout pod ochranu krále Svatopluka.
Na uprázdněný knížecí stolec usedl Bořivojův příbuzný Strojmír, který žil do té doby ve vyhnanství v Bavorsku. Strojmír byl Hostivítův synovec zavržený kdysi kvůli své zálibě v černé magii. Pobýval nějakou dobu ve škole v Hartzu a mimo jiné zapomněl česky. Vitislav ale dokázal přesvědčit Velkou radu čarodějů, že právě on bude vhodným novým knížetem – byl to přece Přemyslovec a mocný čaroděj, a to se v dané chvíli zdálo nejdůležitější.
Častava Strojmírovi příliš nedůvěřovala – slyšela od svého otce o jeho nevalné pověsti. Nevěřila, že by jeho vláda znamenala pro školu a kouzelníky v zemi mír a ochranu, obávala se spíš rozbrojů, neustálých potyček s černokněžníky a zamoření kraje odpornými netvory, ve kterých si Strojmír vysloveně liboval.
Ani Bořivoj se však nemínil vzdát svých nároků a s podporu krále Svatopluka se vrátil do Čech. Častava trvala na vyjednávání a Bořivoj i Strojmír nakonec souhlasili pod podmínkou, že jednat se nebude ani v Praze ani v Budči. Chtěli se sejít na neutrální půdě, kam by místní čarodějové nemohli tak snadno zasahovat.
Sešli se tedy k jednání na úpatí Blaníku. Častava však nechtěla nechat nic náhodě a s pomocí početné rodiny budečských liščích mágů rychle zjistila, že Strojmír chystá zradu. Varovala tedy Ludmilu. Obě mocné čarodějky se sešly na vrcholku hory a pozorovaly dění dole. Netrvalo dlouho a ze Strojmírova tábora zazněl výkřik: „Proměňme se!“ Bořivojovo vojsko zvolání opětovalo a vypukla bitva. Ludmila s Častavou viděly, jak Strojmírovci využivají nejrůznějších kleteb černé magie, a už i Strojmírovy příšery vyrazily do boje. Tehdy se obě ženy naposledy spojily a společnými silami otevřely průchod do podsvětí. Strojmírovo vojsko v něm beze stopy zmizelo. Pověst o vojsku uvězněném v hoře byla později obyčejnými letopisci mylně spojena se svatým Václavem.
Bořivoj se opět ujal vlády a znovu byla nastolena jakás takás rovnováha mezi křesťanským knížetem a kouzelníky. Bořivoj se zavázal školu v Budči respektovat, ale rozhodl, že Velká rada čarodějů mu již nadále nebude sloužit jako poradní sbor a musí se omezit jen na spravování kouzelnických záležitostí. Ludmila pak Častavě a Vitislavovi nikdy neodpustila, že byla nucena opět se uchýlit k magii.
Napětí viselo ve vzduchu a již bylo možné tušit budoucí neblahé události.

Související články:

Přehled dějin
Krok a jeho dcery
Kouzelné rohy
Bitva na Turském poli
Budeč na konci starověku a v raném středověku
Rotunda
Sklízí bouři

Tags: