Čeřenův zvon 4

Obrázek uživatele ef77
Z povídky: 

Pacov, květen 2007
Pole u kamennýho kříže bylo rozkopaný, jakoby na něm řádila smečka zdivočelejch bagristů, a bylo totálně pustý. Kříž, kterej vlastně není kříž, ale kamennej sloup, ležel vyvrácenej na zemi a u něj se válelo něco barevnýho. Přišla jsem blíž a zařvala hrůzou. Na zemi leželo tělo, nejspíš nějakýho zahraničního dělníka. Nemělo hlavu. A pak mě někdo praštil do palice a já viděla jen černo.

Probrala jsem v nějakým opuštěným baráku. Motala se mi hlava a někdo dělal divný věci se stabilitou prostoru. A taky jsem se nemohla ani hnout. Nějakej druh kouzelnýho spoutání. Na trámu pod stropem seděla uříznutá hlava a kapala z ní krev na betonovou podlahu. Mým prvním pocitem byla neskonalá vděčnost za to, že měla zavřený oči. Pak jsem si uvědomila, že pod hlavou visí na špagátu malej černej zvonek, na kterým červeně září neznámý znaky.

„Můžeš mi gratulovat, Ester,“ do mýho rozmazanýho zornýho pole vešel David, čisťounkej a upravenej do posledního vlásku, „vykopal jsem Čeřenův zvon.“

Mohla bych si myslet, že se zbláznil nebo že blufuje, ale to bych si nesměla vzpomenout na varování přítele ořešáka. Houby bába Smrtková, ta je ve srovnání s objevem silně magickýho a nebezpečnýho artefaktu čajíček. Se zemí to muselo pěkně zahejbat a stromy tohle cítěj. Ani ta osika, co jsem jí seřvala, se nesmála, třásla se strachy.

Do prdele.

„Aktivuje se krví. Ten Kazachstánec měl kouzelné nadání, ale malé. Kdyby to nestačilo..,“ naklonil se nade mě a lehce se usmál.
„Kde.. kde to jsme?“ otázala jsem se zcela nablble. V puse jsem měla sucho a hlas imitoval krkavce.
„Na Svidníku. Podle starých pověstí je tady někde brána do pekel. A když mi jedna pověst pomohla získat, po čem jsem toužil, třeba zabere i druhá, nemyslíš? Tohle tady je stará rozhledna. Používají ji telekomunikace, ale technici sem chodí jen párkrát do roka. Budeme mít klid.“
„Klid na co?“ zakrákala jsem a přemáhala pocity na omdlení.
„Ten zvon, milá Ester, boří hranice světa a podsvětí. Podle mě otevře černý portál. "Peklo přichází skrz", pravil Michal Čeřen podle legendy.“
„Na co to, do hajzlu, potřebuješ zrovna ty?“
„Och, nabízí se spousta možností, k čemu použít démony a ďábly, co říkáš? Ale po pravdě, velmi rád bych se znovu potkal s otcem,“ pořád se tak divně usmíval, „ a nepoužívej sprostá slova, Ester, buď tak hodná.“

Ta poslední, absurdní věta mi vyrazila dech. V rámci možností jsem zaostřila na Davidův obličej a s údivem zjistila, že má v očích slzy. A v tu chvíli mi to konečně docvaklo. Ruka majetnicky kolem ramen syna. Cuchání vlasů. Čekání před školou.

Já jsem nebyla jenom blbá, ale hlavně úplně slepá.

„Davide,“ zajíkla jsem se, a potom začala hystericky drmolit, „nech to spát, je to pryč, už ti nemůže nic udělat, je mimo nás a stará se o něj jiná spravedlnost, do teď ti ničil život, nedovol mu...“
„Žádný peklo pro něj není dostatečný,“ odpověděl tiše David, rozhoupal provaz a srdce udeřilo do zvonoviny.

Ozvalo se téměr neslyšný cinknutí a nejdřív se nedělo vůbec nic. Jenže pak se ten tlumenej zvuk začal najednou prohlubovat, protahovat v monotónní, dlouhej tón, asi jako kdyby na houslích hrála jen jedna struna, nutilo to zacpávat si uši, tlouct hlavou o zem, rvalo to srdce, tělo, duši. Vzduch v místnosti se chvěl, nebo jsem se tak třásla já? Prostor se vlnil.

A najednou jsem byla volná, bez magickejch pout.

David stál nade mnou, zvláštně se kymácel, bledej jako stěna, zkřivený rty.
„Peklo přichází skrz,“ vyrazil ze sebe. „Ten portál se otevírá ve mně. Uvnitř. To byl ale mazanej zmetek.“
„Musíš to zastavit. Zkus to zavřít, snaž se!“ ani jsem nevěděla jak a držela jsem ho v náručí, cloumala s ním jako šílená.
„Dělej! To zvládneš, vždyckys byl dobrej, vždyckys všechno dokázal!“ a to už jsem opravdu křičela, a taky brečela.
„Nejde to,“ odstrčil mě David, odpotácel se na druhou stranu místnosti, „je jen jeden způsob. Krev. Promiň.“

Zvednul ze země kamenný nůž, nasadil si ho na krk, přitlačil a táhnul.

Rozklepaná, postříkaná Davidovou krví, napůl slepá od slz jsem sáhla na Čeřenův zvon, na kterým už zase rudě zářily znaky, a vyrvala mu srdce. Zpětnej náraz mi vyrazil zub a bolest mě přelila jako vlna. Horečně jsem prohledávala místnost, po portálu naštěstí nebylo ani stopy, jen Davidovo tělo chladlo na podlaze, zelený oči nevidomě upřený nahoru.
Vyplazila jsem se ven a zvracela na kopřivy. Potom do mě začala proudit magie ze zničenýho zvonku a najednou jsem měla pocit, že bych mohla skály lámat. Nebo změnit svět. Před obličejem mi defilovala země, kde nikdo, ani vlastní rodiče, nebudou ubližovat dětem. Kde se k sobě lidi budou chovat slušně. Kde si budeme všichni vážit sebe i světa kolem nás, rostlin i lidí, zvířat i vody. Tu sílu jsem v sobě měla, čekala uvnitř připravená.

Ale nebyla moje, a každej diktát dřív nebo pozdějc skončí diktaturou.

A tak jsem poprosila půdu, skály, ten kopec a všechny stromy a trávu a kytky, ať si všechno, co není moje, vezmou. Ať tu moc proženou přes kořeny, mízou vzhůru do větví a listů. Ať promění prokletí v požehnání.

Uschlý buky se zazelenaly a dole v Moudrově rozkvetly dávno mrtvý jabloně. Ale to já už neviděla.

Zachránil mě prostej fakt, že žádnej, i ten sebepitomější člověk, není zbytečnej. Mladá Samková, která se potřebovala ujistit, že na svatbě bude opravdu mít tulipány, zašla navečer do zahradnictví, Tonda si uvědomil, že mě od dopoledne neviděl, zavolal našim a nasměroval je ke kamennýmu kříži. Stejně jako já objevili tělo toho kazašskýho chudáka, narozdíl od blbky mě zavolali Vyšehrad, a pak použili pokrevní pouto a našli mě polomrtvou na Svidníku. Ta magická síla, která mnou prošla, mě málem zabila, ale nakonec mě léčitelé dali dohromady. Akorát kouzla mi povolili jen po dávkách. Hodně malejch, což je ale pořád víc, než bylo dopřáno Jermekovi, jak se jmenoval ten nevinnej Kazachstánec. Co se Davida týká, do smrti si nepřestanu vyčítat, že jsem neviděla, co jsem vidět měla. Je to dluh, kterej už bohužel nikdy nesplatím. Na druhou stranu, aspoň něco bych odčinit mohla.

***

Kazachstán, začátek října 2007
V Altaji, na hoře Belucha, je Šambhala, místo, kde se podle staré kazašské tradice setkávají bohové. Talgat zvedne urnu a vysype Jermekův popel do větru.
Cestou dolů mlčíme, ale pod horou se na něj obrátím: „Potřebuju pomocníka do zahradnictví. Ideálně by měl umět šlechtit stromy.“

Obrázek: 

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Jen víc a houšť takových povídek!

Obrázek uživatele neviathiel

Přesně!

Obrázek uživatele ef77

Juj, díky moc!

Obrázek uživatele Arengil

Je to nádherně syrový ...a mocný. Nádherná magie. Teda spíš děsivá. Ale tím spíš je to dechberoucí.